Reportáž z návštěvy Burkiny Faso

Reportáž z návštěvy Burkiny Faso

Ve dnech 12. až 20. února 2017 navštívil Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace, partnerskou organizaci International Needs (IN) v Burkině Faso.

Cíl návštěvy byl:
Seznámit se s projekty burkinské organizace International Needs, zvláště s jejich „Školou Dobré zprávy“ a dálkovou adopcí, abychom tam případně mohli rozšířit naši podporu, půjde-li o kvalitně vedené programy.

Myšlenka podporovat činnost IN v Burkině Faso nás v Nadaci Mezinárodní potřeby provázela roky. Zásluhu na tom mělo pochvalné vyprávění ředitele britské kanceláře IN, která na tuto práci přispívá. Věděli jsme též, že se jedná o extrémně chudou zemi se silným vlivem islámu. Nadto se mi neodbytně připomínala vzpomínka na muže černé pleti, s nímž jsem kdysi zavedl řeč o přestávce na mezinárodním kongresu. Tím mužem byl Jean Kone, ředitel burkinské IN. Dýchalo z něj zanícení pro pomoc lidem jeho země, směs pokory i rozhodnosti konat Boží dílo.
V únoru jsem se na pozvání ředitele britské IN připojil k devítidenní návštěvě jeho týmu v Burkině Faso, abych si tam mohl udělat podrobnou představu o projektech IN a o životě v této zemi.

Do pomoci chudým dětem v Burkině Faso se nyní můžete připojit i Vy v programu Dálková adopce PLUS®.

Návštěvu jsem podnikl se sedmičlenným britským týmem z organizace International Needs, vedeným ředitelem Danny Morrisem a složeným ze zaměstnanců, dárců i dobrovolníků. Na 3 dny sem přiletěl i Michael Cooper, ředitel americké IN.

Přílet do Ouagadougou – nepříjemný začátek

Býval jsem už v zahraničí vícekrát. Určitou nervozitu ve mně nyní vyvolávalo, že na přestup mezi letadly francouzských aerolinií v Paříži byla pouze 1 hodina. Všechny ostatní lety však byly úplně nevhodné a rozhodl jsem se riskovat. Přestup se však i přes malé zpoždění v Praze zdařil hladce! Nedošlo mi ovšem, že to nemusí platit o mém kufru. A nebyl jsem prozíravý: všechny důležité věci jsem měl právě v něm.
Kufr nedorazil, a to bylo zlé. Celý tým se měl druhý den ráno vydat z hlavního města Ouagadougou na šestihodinovou jízdu autobusem na sever Burkiny Faso do města Bobo-Dioulasso. V této zemi, kde moc věcí nefunguje, zbylo jen jediné řešení: odjeli beze mne a bez jednoho zaměstnance burkinské IN, pana Dieudonneho Kone. Doufali jsme, že další den večer kufry dorazí (chyběl i britskému řediteli Dannymu) a my se s jednodenním zpožděním vydáme za ostatními. Byla to velmi nepříjemná situace, ale náhradní plán nakonec vyšel.

V programu návštěvy jsem tak přišel jen o krásné slavnostní přivítání ve škole, z něhož mi kolegové ukázali fotky a videa.
Na druhou stranu jsem však strávil celý den s Dieudonnem a dozvěděl jsem se velmi mnoho o tamní práci IN, o této zemi i církvi. Stihnul jsem potom odpolední návštěvy rodin, jejichž děti navštěvují školu organizace IN, a to vše bylo pro účel mé cesty strategické.
V následujících dnech jsem se trochu potýkal s podrážděným žaludkem, ale díky Bohu se to už jen zlepšovalo.

Práce burkinské IN je důsledkem působení křesťanské církve, kterou v Bobo-Dioulasso založil a vede ředitel IN Jean Kone. Přímo v rozlehlé městské části, kde IN sídlí, vznikly díky úsilí prvního společenství již 4 další křesťanské sbory a původní sbor vzrostl během dvouleté existence na 100 členů! Jean v sobě nezapře své misionářské a pastorační založení; vybudoval zde rovněž biblickou školu.
Spolu s duchovní prací vznikají také veřejně prospěšné projekty. Těmi jsou kvalitní zdravotní centrum a zejména hlavní cíl mé cesty: Škola Dobré zprávy (La Bonne Nouvelle School). Její název odkazuje přímo na evangelium, „dobrou zprávu“, ústřední poselství Bible. Postupně se během návštěvy dozvíme o obou projektech další podrobnosti.  

Návštěvy rodin s dětmi

Celkem jsme v Bobo-Dioulasso, druhém největším městě Burkiny Faso s více než milionem obyvatel, navštívili 6 rodin. Do těchto míst či domů obvykle turista nezavítá.

První rodina
První rodina, kde jsme byli, má 7 dětí a do školy organizace IN chodí chlapec Fogofata (na fotografii ve školní uniformě) a také jeho sourozenci.
Nikdo z nich ovšem nemá osobního dárce. Dům nevypadal špatně, ale byl nedokončený, otec měl totiž nějakou dopravní nehodu, po níž má psychické následky a není s to pracovat. Nebyl zde, vyrazil kamsi do své domovské vsi, aby se nechal léčit lidovými prostředky, tedy kouzly. Matka je muslimka.

Druhá rodina
Další rodina je křesťanská a chodí do společenství, které je spojené s osobami a činností IN.
Chlapec ze školy zde nebyl, protože měl ještě odpolední vyučování. Tatínek zemřel a maminka se stará o děti sama.
Část města, ve které rodina bydlí, celá vznikla za cca posledních deset let. Pro vodu chodí do studny vzdálené 3 km a elektrika tu není vůbec. Mezi domy je postavený záchod společný pro všechny domy v okolí. Ve čtvrti je neuvěřitelný nepořádek. Burkina Faso je jedno obrovské smetiště plastových sáčků. Lidé si zde patrně zvykli, že to je normální.

Třetí rodina
Ve třetí rodině je dívka Sambori, též chodí do školy IN, přišla mezi nás z odpoledního vyučování v závěru návštěvy. Na fotce je s Elizabeth z britského týmu. Sambori oba rodiče zemřeli a nyní se o ni stará ovdovělá teta. Ta má na starosti své 3 děti, dvě děti jiných příbuzných, kteří jsou nyní dlouhodobě za prací mimo Bobo-Dioulasso, a pak ještě Sambori. Paní si přivydělává prodejem drobných potravin a koření, které nakupuje na trhu, a pak chodí se zbožím od domu k domu. Mnoho z toho nám ukazovala.
Jak jsme tam tak stáli, seběhlo se dost dětí z okolí, jsme pro ně atrakce… No, oni pro nás v jistém smyslu taky.
Pan Esaie Kone, který vede program dálkové adopce, se nám zde mimochodem zmínil, že jedna z přítomných žen byla vážně nemocná s nohama, sotva již mohla chodit, a po modlitbách v církvi je úplně bez potíží. Mě v tu chvíli dost krutě bolela záda a požádal jsem proto Esaieho o modlitbu. V přítomnosti ostatních členů týmu jsem jej poněkud zaskočil. Zdráhal se, ale zároveň mi přitom letmo položil ruku na záda, že prý se za mě pomodlí později. Sotva se mě však dotkl, moje bolesti ihned zmizely.   
 
Čtvrtá rodina
Tato rodina na tom byla na místní poměry dost slušně. Tři děti, kluk už pracuje, rozumně vyhlížející byt, tatínek automechanik. Jsou to očividně muslimové. Kolegové z IN totiž tu a tam přijmou do škol i děti z rodin, které jsou schopny platit školní poplatek. Pro takové děti pak IN samozřejmě nehledá dárce. Do školy zde chodí desetiletá Umsalmata.
 
Pátá rodina
Na další návštěvě jsme potkali chlapce Sulimana, který se starší sestrou Salimatou žije v rodině sestry jejich maminky. Ta se vydala mimo Bobo-Dioulasso za prací, otec zemřel. Salimata chodí do státní školy.
 
Šestá rodina
Také příběh Miriam při poslední návštěvě byl smutný, maminka jí zemřela velmi brzy a tatínek žije kdesi na vsi, kde vydělává zemědělskou prací. Miriam zůstává v rodině strýce. Je to krejčí a asi šikovný, mají celkem solidní vlastní domek.

S dalšími podporovanými dětmi jsme se viděli přímo ve škole, kde se někteří členové britského týmu setkali s dětmi, které sami podporují.

Škola a strategické rozhovory s lidmi z burkinské IN

Školství je v Burkině Faso oficiálně povinné a bezplatné; škol je však málo a ve státních školách bývá ve třídě 100–200 dětí. Tomu pak odpovídá kvalita výuky. Ve skutečnosti se tam ale určité peníze platí tak jako tak. Vláda samozřejmě nemá kapacitu tato nařízení ani kontrolovat, ani účinně realizovat. Úřady si proto školy IN velmi váží.
Děti jsou zařazeny do programu podpory bez ohledu na náboženské vyznání, rozhodující je chudoba a reálná neschopnost rodin řešit situaci vlastními silami. Často jde o poloviční či úplné sirotky, protože těch je v této zbídačené zemi mnoho.

Při mé první návštěvě školy organizace IN jsem na jejím pozemku vydržel v poklidu cca 3 minuty, pak si mě všimly děti a seběhly se. Chtěly se fotit a podat si se mnou ruku.

Měl jsem delší rozhovor s Esaiem, který v IN zastává důležitou roli projektového manažera, v jeho kanceláři. Vyjasnili jsme si vše, co jsem potřeboval vědět ohledně podpory dětí. Na snímku vidíte Esaieho v pozadí s jeho spolupracovníkem, sekretářem Surim.
Středeční večer byl věnovaný setkání se správní radou burkinské IN. Hovořili jsme podrobně i o případné spolupráci naší nadace na podpoře vzdělávání dětí.

Výlet do oblasti Banfora

Odpočinkový den celého týmu probíhal po africku, což znamená, že všechno bylo jinak, než se plánovalo:
V jezeře Tengrela u města Banfora údajně žije 2000 hrochů, kteří jsou dle legendy svatí a neútočí na lidi. Buď to není pravda, nebo se tam minulý týden přimotalo pár nesvatých hrochů. Ti převrhli člun s převozníkem a dvěma turisty, všichni přišli o život. Takže tentokrát žádné čluny nejezdily a hrochy jsme neviděli. Zato jsme viděli vodopády u Banfory a stálo to za to.
Kromě vodopádů nás zaujal i veliký baobab, do jehož dutiny se vejde 6 lidí, procházeli jsme alejí ohromných mangovníků, šli kolem pole banánovníků (ovšem na banány je ještě brzo), projížděli poli s třtinou.

Na snímku jsou (zleva): Esaie Kone, Michael Cooper – ředitel americké IN, Abimail – předseda správní rady burkinské IN, ředitel burkinské IN Jean Kone, ředitel britské IN Danny Morris a já.

Zdravotnické centrum burkinské IN

Centrum vzniklo před pěti lety ve spolupráci s britskou IN, která také financovala stavbu porodního mateřského oddělení, které bylo nyní čerstvě dokončeno. Právě zde dva členové britského týmu, Andy a Tom, montovali polohovací postele. Tom je lékař, je čínské národnosti, rodina jiné členky týmu, Sue, zase pochází z Jamajky.
Na sobotním ceremoniálu otevření nového mateřského střediska v areálu IN bylo asi 120 lidí. Ceremonie byla pěkná, jen všichni mluvili francouzsky (to je zdejší úřední jazyk; anglicky tu neumí ani personál na recepci). Vystoupil jeden z prezidentových poradců a také jeden místní podnikatel, který částečně sponzoruje i práci burkinské IN a přislíbil pro další rozvoj střediska cca 60 000 Kč. Velmi pěkně zazpívala mladší žena z Jeanova sboru. Přijela televize, která natáčela ceremoniál a pak i rozhovor s Jeanem.
Ocenění práce IN ze strany komunity a veřejnosti je obrovské, o tom není pochyb. Na snímku je vlevo zmíněný místní podnikatel.

 

Církevní společenství „Chrám obnovy“

Nedělní bohoslužba ve „školním“ křesťanském sboru (jehož název Temple of Restoration je odvozen od biblického Žalmu 23,3) byla skvělá. Z jedné třídy se jednoduše udělá církev či kostel… Při příchodu určoval silnou atmosféru zpěv chval. To nebyla jen „Afrika“ se svou dynamikou a příslovečně zvučným zpěvem. To sice také, ale především to bylo opravdové srdečné uctívání Pána Boha. Jean dal v bohoslužbě prostor k pozdravu některým členům britského týmu, sám se kázání zdržel, hlavní proslov přinesl Danny. Velmi hezky se slovem i modlitbou zapojila Carol. Jak jsem postupně zjistil, tato původním povoláním zdravotní sestra se velmi osobně zasadila pro vznik a současnou podobu centra, každý rok zde prý trávila osobně nejméně týden. Je to velmi svěží důchodkyně.

Křesťané a islám?

Celou dobu jsem se pochopitelně snažil zjistit, jak vlastně vypadá a žije církev v Burkině Faso. Měl jsem možnost občas strávit chvíle s některými z místních – v tomto ohledu byl i zdržený kufr při příletu spíše výhodou pro cíl mé návštěvy.
Nečekaným aspektem duchovní situace Burkiny Faso je to, že ze strany asi padesátiprocentní muslimské komunity zde prý nedochází k násilí a nátlaku. Imámové či jejich manželky prý někdy přicházejí i do sboru požádat o modlitbu. Někteří byli na slavnostním otevření centra. Typická duchovní nevraživost muslimů až na smrt se zde nevyskytuje, či jen dřímá kdesi v pozadí. Sám to nedokážu objektivně posoudit a už vůbec ne vysvětlit, ale říkají to místní věřící, tak na tom něco musí být.
Obrácení ke křesťanství ovšem přináší lidem téměř na 100 % potíže a vyloučení ze širší rodiny u muslimů, ale mnohdy i u animistů. Konvertita je vystaven tlaku a potřebuje duchovní budování a oporu. A to i kvůli dalšímu – ne neobvyklému – rysu duchovního klimatu Afriky: i když lidé uctívají Krista a navštěvují církve, v soukromém životě se v různých situacích uchylují k pohanským praktikám. Ateismus zde prakticky neexistuje.
„Školní“ církev má pro své věřící pravidelné biblické vyučování. Rovněž přístup týmu burkinské IN k dětem ve škole je velmi moudrý. Škola splňuje běžné standardy a poskytuje kvalitní vzdělání. Vyučují se zde ovšem i předměty „Dobrá zpráva“ a „Křesťanství“ a rodiče jsou s těmito fakty seznámeni. Pochopitelně však někteří nedovolí svým dětem navštěvovat církev, což pracovníci IN respektují. Esaie zde působí jako koordinátor mezi dárci a dětmi. Zároveň na škole vyučuje křesťanské předměty a s dětmi se dle zájmu modlí i za jejich potřeby. Podobně se věnuje osobně i kolegům – učitelům. V Burkině Faso je také málo křesťanů – učitelů. Škola proto zaměstnává zhruba z poloviny i učitele, kteří nejsou křesťany.

Vycházka do Starého Města a překvapení nakonec

Mešita a Staré Město v Bobo-Dioulasso jsou vedle Banfory nejčastějším cílem turistů. My jsme se tam vypravili v nedělní podvečer. Stavba je stará 140 let a denně se zde k modlitbě schází 1000 osob. Ve věžích jsou modlitební komůrky a na střeše je stupátko pro muezzina. Toho ovšem v moderní době nahradily reproduktory a mikrofon.
Celou dobu jsme se pohybovali s přívětivým průvodcem a bosi.

Část Starého Města je čtvrť obývaná animisty, kde najdeme i velké oltáře, na nichž se obětují zvířata. Je to malebné místo, z něhož však zároveň téměř hmatatelně vystupuje duchovní temnota. Na vstup do této části města potřebujete vstupenku.

Burkina Faso se s námi rozloučila tím nejpřekvapivějším způsobem: místní podnikatel a multimilionář, kterého jsme potkali včera na ceremonii, nás pozval na večeři do svého domu. Takový dům řada z nás nikdy neviděla ani v Evropě… Večeře na zahradě s mnoha chody, dezertem, kávou a nápoji všeho druhu, doprovázená jazzovou hudbou ze stereo soupravy. Pan Traori před dvanácti lety zahájil malé podnikání s přepravou nebezpečných látek a postupně z toho vznikla nadregionální logistická firma. Při večeři nás spolu s několika dalšími lidmi sám obsluhoval. Vnímali jsme to jako „pohlazení z nebe“, jako podporu a ocenění práce IN.
 
V pondělí v 10 hodin jsme již bez potíží vyjeli směrem k Ouagadougou a odlétli nočním spojem.
Můj kufr se mnou nedorazil ani do Prahy. Tady však není Afrika, druhý den jsem jej měl doma. Takže mi ho vlastně přivezla letecká společnost a nemusel jsem se s ním tahat. Chlapík od zavazadel mi říkal, že u francouzských aerolinií jsou tyto komplikace běžné, a doporučil mi s nimi příště nelétat.

Cíl cesty splněn

Bylo to 9 naplněných dní, které splnily svůj účel. Poznal jsem, jak funguje organizace IN v Burkině Faso, jak vyučují děti ve škole a jak je vybírají k podpoře. Strávil jsem dostatečný čas s klíčovým člověkem pro případnou spolupráci, manažerem programu dálková adopce, panem Esaiem Kone.
Viděl jsem, že práci burkinské IN motivuje jasné křesťanské vyznání, které neustupuje před nebezpečími.
Návštěva byla velkým přínosem k přípravě naší pomoci pro Burkinu Faso. Naše správní rada poté rozhodla o rozšíření programu Dálková adopce PLUS® do Burkiny Faso. Solidarita a obětavá štědrost obyčejných českých lidí nyní může dosáhnout i do Burkiny Faso!

Cesta do Burkiny Faso byla zajímavá a přínosná i z dalších hledisek. Skvělá byla možnost osobně mluvit s týmem IN z Velké Británie, protože britští dárci podporují burkinské projekty již několik let. Mohl jsem se zde seznámit s novým ředitelem americké kanceláře IN Michaelem. Během této doby jsem lépe poznal i skvělé lidi z týmu britské IN. Byli to spíše starší lidé, většinou dárci či nadšení dobrovolníci, kteří mnoho investují do pomoci pro burkinskou IN.
A nakonec i jeden oddychový den s výletem k jezeru Banfora byl milým bonusem.

Mgr. Petr Horáček,
výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby


Pomozte i Vy
Do pomoci chudým dětem v Burkině Faso se nyní můžete připojit i Vy v programu Dálková adopce PLUS®.

Odkaz na staré stránky EN

Plovoucí horní menu

Google web tracking - měření rychlosti

Ostatní css, js

Jsme členem mezinárodní organizace International Needs.
Jsme členem Křesťanské misijní společnostiČeské evangelikální aliance.