Příběhy ze škol

Příběhy ze škol

Martin Stavjaník (2012)
„V posledních letech jsem se ve zprávách zmiňoval i o programu pro 9. ročníky, zaměřeném na budoucí možnost uplatnění na trhu práce – tzv. program „Firma“. Snažím se na něm stále něco měnit a propracovávat, aby to byl program efektivní a mající praktický dopad do života. V období, které zahrnuje tato zpráva, jsem absolvoval asi deset programů „Firma“. Několikrát se mi stalo, že po nich přišel někdo ze žáků a říkal, že se mu to moc líbilo a mohl si něco ze svého života uvědomit. Velmi mě potěšilo, když po jednom z nich za mnou přišla jedna holka a podávala mi ruku. Moc mi děkovala, že jí to pomohlo uvědomit si, co vlastně chce v životě dělat. Když jsem tento program připravoval a vymýšlel, určitě jsem neměl tak smělý cíl…

 
Dar 500 Kč na náš účet s var. symb. 350 umožní besedu pro jednu třídu.

Při tomto programu mám také možnost s každým z nich několik minut osobně hovořit o tom, co by chtěli v budoucnu dělat – jaké by chtěli mít povolání atd. Již několikrát se mi stalo, že jsme při tomto rozhovoru sklouzli do osobní roviny. Žáci se začali svěřovat s tím, že bojují s nízkým sebevědomím a podobnými věcmi. Zdálo by se, že bych v této fázi měl rozhovor vrátit do tématu budoucího zaměstnání. Ale připadlo mi to jako velmi speciální příležitost poskytnout jim pomoc v rovině jejich duševních potřeb. A navíc problémy, o kterých se vždy někdo z žáků rozpovídal, měly velmi úzkou souvislost i s jejich budoucností. Byl jsem moc rád, že se rozhovory mohly v těchto situacích prodloužit a já jsem skrze ně mohl jednotlivcům posloužit.“

Miloslav Fanta (2011)
„Před týdnem jsem přednášel na jedné vesnické základní škole. Pamatuji si, že jsme zde s kolegou byli asi před osmi lety. Tehdy nám nadšení osmáci mávali z oken na rozloučenou a skandovali naše jména. Byl to asi nejtriumfálnější odchod ze školy, který jsem kdy zažil. To si lehko připadáte jako hvězda.

Tentokrát byla atmosféra jiná. Na škole řeší problémy v mezilidských vztazích, jako tomu je v každé skupině lidí. Přednášel jsem tam 4x o šikaně a ponižování pro žáky od 4. do 7. třídy. Klukům a holkám se to líbilo a mnozí pochopili, co jsem jim chtěl předat. S výchovnou poradkyní jsme na závěr mohli hodinu mluvit o jejích pohledech na kluky a holky, o osobních nadějích a atmosféře ve společnosti. Bylo to moc dobré.

Stejně pozitivně mě překvapila otevřenost některých tříd na Osmiletém gymnáziu. Počet přednášek na této škole se nakonec zvýšil z deseti na 12 dvouhodinových programů.“

Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: "To je na nic", "Nic nedělám, neumím". Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, "znehodnocený".

Michal Malina (2012)
„Když jsme měli v jedné třídě besedu o zdravém sebevědomí, byl tam kluk, který byl celým třídním kolektivem zcela ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a spolužákem bylo 8 židlí volných, byl to smutný pohled. Hledal jsem v sobě, co mohu udělat během besedy, abych ho mohl v jeho životě pozdvihnout a povzbudit. V jedné části měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou fakt jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento kluk nic nepsal. Šel jsem za ním a snažil jsem se s ním začít bavit o tématu. Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: ‚To je na nic,‘ ‚Nic nedělám, neumím.‘ Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, ‚znehodnocený‘. Ptal jsem se ho znovu, že určitě něco umí. A najednou řekl, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám. Říkal jsem mu, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé zasmál a začal psát tyto věci na svůj papír. Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem tak vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho kluka znamenala strašně moc.“

Odkaz na staré stránky EN

Plovoucí horní menu

Google web tracking - měření rychlosti

Ostatní css, js