Programy, které Helena Komasová nabízí základním školám, mají poměrně odvážné schéma: Helena s každou školou pracuje nejméně půl roku. Za tu dobu má možnost působit opakovaně ve všech třídách a postupně vytvořit hlubší vztahy s žáky a učiteli. Její přednášky zahrnují širší etická témata a vycházejí z cyklu Etických dílen. Helena zároveň přednášky upravuje a nastavuje i podle aktuálních potřeb škol. Na základní školu v Křivoklátu Helena mířila již pošesté, a proto jsem se rozhodl navštívit přednášku na téma „Mediální džungle“ pro spojenou 2. a 3. třídu, 4. a 5. třídu a pro šestou třídu. Dobře jsem udělal: myslím, že jsem z jednoduché přednášky načerpal nejméně tolik poučení, kolik děti!
O rizicích médií a sociálních sítí se na školách a mezi dětmi poměrně dost ví. Helena však tentokrát necílila jen na obecná bezpečnostní rizika, i když se samozřejmě zmínila o případech unesených či zneužitých dětí, které si pachatel vystopoval díky Facebooku a podobným sítím.
Mediální džungle ale skýtá jiná, méně nápadná rizika. Jestlipak o nich víte? Víte, že naše smysly jsou jako zpravodajové, kteří hlásí mozku to, co zaznamenají? Že jejich zprávy zachytí malíři-neurony a namalují to, co slyší? Že obraz pak přebírají „knihovníci“, kteří jej založí do příslušného boxu v „knihovně“? Normálně toto soustrojí funguje perfektně. Ale pokud sledujeme několik hodin seriály, hrajeme počítačové hry a následně jdeme spát, je toho na ubohé „malíře a knihovníky“ moc. Nestačí utřídit přebytek vjemů a musí pracovat ještě i v době, kdy už spíme. Jsme pak unavení, přicházejí bolesti hlavy, poruchy paměti. Někdy jsou tak zavaleni prací, že pokud se např. ve škole píše test a požádáme „knihovníka“ v naší hlavě o nějakou informaci, je tak přetížený, že nám ji prostě nemůže najít. Tohle vše Helena vypráví kouzelným názorným způsobem s využitím krásných obrázků a malých příběhů. Sám jsem z ní nemohl spustit oči! Tímto prostým způsobem porozumí složité tématice i nejmenší děti!
Děti s napětím sledovaly líčení, jak se „malíři“ děsí, když sledujeme horory a násilné scény – co vše musí ti ubožáci malovat! A co je ještě horší: „knihovníci“ jsou časem tak popletení, že strkají obrázky na zcela nepatřičná místa. Tak například nedávno se v televizi v rámci zábavného programu objevily scény, kdy moderátoři z legrace zacházejí se svým zvukařem jako se psem: venčí ho, dávají mu do misky jídlo, vedou ho na obojku. Jenže o měsíc později prosila jedna škola Helenu o pomoc v situaci, kdy totéž dělaly děti s žákem druhé třídy. Ten se ale nesmál, nýbrž plakal, a rozhodně se mu to nelíbilo. „Vždyť je to přece legrace, viděli jsme to v televizi,“ vysvětlovali Heleně jeho spolužáci.
Helena se mezi dětmi cítí skutečně doma. Její programy jsou založeny na debatách a spolupráci s dětmi. To je zvlášť náročné v nižších ročnících, kde děti z nadšení mluví až moc a jedno přes druhé. Helena vypráví, jak občas musela na některých školách kázeňsky zasáhnout vůči zlobivcům; zároveň ale přiznává, že je má velmi ráda a rozumí jim. Sama pochází z velmi neutěšených rodinných poměrů a dospívání strávila v dětském domově. Dnes může mít v tomtéž domově každý měsíc své výukové programy… Proto umí pochopit své „zlobiče“ – často jde o děti, kterým chybí bezpečné zázemí.
Pedagogové a ředitelé škol si Heleniny práce váží. Je to někdy skutečně dojemné, jak její práci oceňují. Po skončení přednášek jsme proto strávili chvilku v ředitelně školy. Paní ředitelka domlouvala s Helenou další půlroční cyklus pro svou školu.
Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace
