Můžeme podpořit i Vás!

Podívejte se, jak získat naši grantovou podporu.

Více o GRANTECH

Články

Kdo jsme

Pomáháme potřebným v České republice i v zahraničí. Dáváme víc než jen vzdělání.

  • Registrovaná nestátní nezisková právnická osoba. Jsme zapsáni v nadačním rejstříku u Krajského soudu v Hradci Králové, oddíl N, vložka 231.
  • Našimi zřizovateli jsou pánové Vladimír Mocek a Daniel Hejzlar. Založili naši nadaci v r. 1995 jako organizaci pomáhající místním křesťanům v úsilí o dílo Kristova evangelia.
  • Jsme křesťanskou mezicírkevní organizací, založenou na biblických principech. Nepodléháme žádné konkrétní církvi.

1115

zprostředkovaných adopcí

8

zemí

823

dárců

Více o nás
null
Země kde pomáháme

Příběh z Bangladéše:
Syn dělníka lékařem

„Jmenuji se Ripon a pocházím z velmi chudé rodiny v oblasti Naogoan na severu Bangladéše. Můj otec pracuje jako dělník za denní mzdu a moje matka je v domácnosti. Příjem rodiny je velmi malý a pro mé rodiče bylo velmi obtížné posílat mě do školy. V našem regionu jsou pravidelně se opakující hladomory, obvykle kvůli suchému počasí. Proto byl můj otec většinu času nezaměstnaný. Vzdělání pro mě bylo pouhým snem. Jednoho dne se moji rodiče dozvěděli o škole, kterou provozuje IN a která je zdarma. Kvůli naší chudobě jsem byl do té školy přijat a začal jsem se učit. Bavila mě přírodověda a naši učitelé byli velmi laskaví. Pilně jsem se učil a ve zkouškách jsem dostával dobré známky. Vystudoval jsem základní i střední školu. Mojí touhou bylo stát se lékařem. Učitelé ve škole mě k tomu povzbuzovali. Nakonec jsem opravdu mohl začít studovat medicínu na univerzitě. Chci dostudovat a pomáhat chudým lidem v mé zemi. Bez International Needs by vzdělání v mém životě zůstalo jen snem.“

Příběh z Bangladéše:
Cesta ze zoufalé situace

"Když mi bylo pět let, můj otec vážně onemocněl," vypráví Sadia, dívka z Bangladéše. "Moje matka byla zoufalá, protože se nedokázala sama postarat o mě a mé dva sourozence. Pak se však ukázala možnost, abych šla bydlet do dětského domova Savar, a opravdu mě tam přijali. Měli jsme tam jídlo, bydlení a vzdělání, a to vše zadarmo. Všichni zaměstnanci nás s láskou a péčí vychovávali, jak nejlépe mohli. Díky tomu si tam nové děti snadno zvykly. V místní škole nás učitelé moudře učili. V domově jsem vyrostla a dostalo se mi dobré výchovy. Nyní pracuji jako zdravotnice na státní zdravotní klinice a čtvrtým rokem studuji politické vědy. To vše bylo možné jen díky International Needs."

Příběh z Bangladéše:
V jeho domovině nebyla ani základní škola, nakonec vystudoval vysokou

L. D. pochází z horské oblasti v jihovýchodním Bangladéši, kam se nedá ani dojet vozem, ale pouze dojít pěšky. Místní lidé se živí pěstováním plodin. Nemají ale žádné stroje, a tak je jejich způsob obdělávání půdy velmi neefektivní a musí pracovat celé dny. Jídlo mají pouze dvakrát denně a někdy ani to. Lidé vůbec nepomýšlí na to, že by posílali své děti do školy, v oblasti dokonce ani žádná základní škola není. L. D. měl štěstí, že se z takto skromných podmínek dostal do Dětské vesničky Bethany, kterou v Bangladéši provozuje organizace International Needs a kde je škola a chlapecký dětský domov pro sirotky a ohrožené děti. Získal zde příležitost chodit na základní i střední školu a následně i zázemí pro studium vysoké školy v okresním městě. Během studií si vydělával doučováním. Po škole absolvoval výcvik v bangladéšské armádě, kde také nyní pracuje. Už na základní škole uvěřil v Pána Ježíše. Jak sám říká: „Věřím, že Pán Ježíš je jediný zachránce pro každého člověka. Snažím se to vyjadřovat svým chováním a postoji k ostatním lidem. A jsem vděčný, že mám hezké vztahy také s mými rodinnými příslušníky. Organizace International Needs mi dala šanci na lepší život. Jsem vděčný dárcům a těm, kteří této organizaci pomáhají.“

Příběh z ČR:
Martin Stavjaník

„V posledních letech jsem se ve zprávách zmiňoval i o programu pro 9. ročníky, zaměřeném na budoucí možnost uplatnění na trhu práce – tzv. program „Firma“. Snažím se na něm stále něco měnit a propracovávat, aby to byl program efektivní a mající praktický dopad do života. V období, které zahrnuje tato zpráva, jsem absolvoval asi deset programů „Firma“. Několikrát se mi stalo, že po nich přišel někdo ze žáků a říkal, že se mu to moc líbilo a mohl si něco ze svého života uvědomit. Velmi mě potěšilo, když po jednom z nich za mnou přišla jedna holka a podávala mi ruku. Moc mi děkovala, že jí to pomohlo uvědomit si, co vlastně chce v životě dělat. Když jsem tento program připravoval a vymýšlel, určitě jsem neměl tak smělý cíl… Při tomto programu mám také možnost s každým z nich několik minut osobně hovořit o tom, co by chtěli v budoucnu dělat – jaké by chtěli mít povolání atd. Již několikrát se mi stalo, že jsme při tomto rozhovoru sklouzli do osobní roviny. Žáci se začali svěřovat s tím, že bojují s nízkým sebevědomím a podobnými věcmi. Zdálo by se, že bych v této fázi měl rozhovor vrátit do tématu budoucího zaměstnání. Ale připadlo mi to jako velmi speciální příležitost poskytnout jim pomoc v rovině jejich duševních potřeb. A navíc problémy, o kterých se vždy někdo z žáků rozpovídal, měly velmi úzkou souvislost i s jejich budoucností. Byl jsem moc rád, že se rozhovory mohly v těchto situacích prodloužit a já jsem skrze ně mohl jednotlivcům posloužit.“

Příběh z Filipín:
Díky dárcům se dostala ze slumu na univerzitu

Melanie Miano díky dlouhodobé podpoře dárců z ČR dokončila na jaře roku 2019 bakalářské studium masové komunikace na univerzitě v Marikině. Jako první absolvent v rodině má radost, že bude rodičům pomáhat platit vzdělání svých mladších sourozenců. Jejím snem je být reportérkou zpráv či režisérkou, nebo pracovat v organizaci International Needs Filipíny. Melanie vyrostla v chudé křesťanské rodině spolu se šesti sestrami. Čtyři z nich ještě studují. Rodina žije v chudinském slumu Balubad ve městě Marikina (asi 15 km východně od hl. města Manily) na břehu řeky Marikina na největším filipínském ostrově Luzon. Asi 3 000 rodin zde bydlí v nuzných dřevěných domcích nebo v chatrčích z odpadních materiálů. Otec Melanie je po operaci nezaměstnaný. Matka je v domácnosti a přivydělává si výrobou a prodejem tradičních filipínských pokrmů před domem. Melanie je velmi zodpovědná a společenská mladá žena, která dokončila studium s vynikajícími výsledky. Je aktivní i v církvi, chodí na biblické skupinky a je zapojená do služby dětem. Melanie miluje svou rodinu a vždy se snaží jednat tak, aby na ni rodiče mohli být pyšní.

Příběh z Filipín:
Rhoda Batitis z chatrče teď pomáhá sourozencům

Rhoda a její rodina žijí v malé rybářské vesnici u filipínského města Santa Rosa v provincii Laguna na ostrově Luzon. Jejich otec je opustil, takže veškerou podporu zajišťuje pouze matka. Vydělává na živobytí praním prádla a dalšími příležitostnými pracemi. Rhoda dostávala podporu vzdělání od mezinárodní organizace International Needs od roku 1996, když byla ve 3. třídě. Podporoval ji dárce z Austrálie. Deset let v tomto programu bylo pro Rhodu a celou její rodinu velkou pomocí a povzbuzením. V době, kdy začala její podpora, bydleli v „domě“ s bambusovými stěnami a plechovou střechou. Díky podpoře Rhody se její matka a sourozenci seznámili s křesťany. Místní církev viděla stav této rodiny a rozhodla se jim pomoci tím, že matce nabídli práci správkyně sborového domu. Rodině byl poskytnut malý ucházející domek za kostelem. Díky podpoře mohla Rhoda dokončit vysokoškolské vzdělání. V dubnu 2006 absolvovala vysokou školu v oboru informačních technologií a získala titul bakaláře. Nyní pracuje jako učitelka počítačů v základním oddělení školy nazvané Holy Rosary Academy. Rhoda je nyní velkou pomocí své rodině. Podporuje své mladší sourozence na studiích.

Příběh z Filipín:
Zennevie Bagasbas ze slumu se stala učitelkou

Zennevie je nejstarší z pěti dětí. Její rodina žije ve slumu na Filipínách. Zennevie byla ve 2. třídě, když ji mezinárodní organizace International Needs začala podporovat na studiích. Finanční prostředky jí po celou dobu daroval dárce z Nového Zélandu.

Příběh z Filipín:
Splněný sen chlapce jménem Randy Bilangel

Randy Bilangel pochází z chudé rodiny z vesnice Pawa v provincii Albay na poloostrově Bicol na Filipínách. Randy má dvě sestry a jednoho bratra. Jeho otec pracuje jako řidič autobusu a se svým minimálním příjmem se snaží pokrýt potřeby své rodiny. Jako třetí dítě Randy jasně viděl, jaké obtíže mají jeho rodiče ve snaze se vůbec uživit. V hloubi srdce si přál, aby se stal inženýrem a to byl sen, na který se upnul. V létě 1993 nabídla mezinárodní organizace International Needs místním rodinám program podpory dětí. Randy byl jedním z prvních přijatých dětí. Bylo mu tehdy 12 let a chodil do čtvrté třídy. Randy i ostatní děti z oblasti dostaly šanci studovat a jít za svým snem. Randy je nadšený student s jasným cílem, který se nevzdal ani tehdy, když mu během studia střední školy zemřela jeho matka. Bylo to nejsmutnější období jeho života, ale díky mnoha povzbuzením vše překonal. V březnu 2004 úspěšně ukončil studium oboru průmyslové inženýrství na Universitě Aquinas v Legazpi a získal titul bakalář. Jeho sen se stal skutečností.

Příběh z Filipín:
Naděje podporovaného dítěte

Kirk Sherwin Mariano vyrostl v Manile na Filipínách v chudinském slumu Labas Bakod. Díky podpoře dárců ze zahraničí mohl získat dobré vzdělání. Jeho rodiče později své děti opustili. Kirk Sherwin zůstal sám a staral se o své bratry a sestry, kterým bylo od 5 do 18 let. Navíc se jeho malá sestřička Kristy narodila s rozštěpem patra. Poté, co jeho matka vzdala rodinný život, Sherwin často plakal. „Byl jsem tak zraněný, naštvaný a zmatený. Jak nám to mohla udělat? Jak mě mohla nechat, abych sám zaopatřil její rodinu? Jak jsem mohl být otcem svým bratrům a sestrám?“ Sherwinovy tehdejší otázky ještě dnes znějí hlubokou bolestí. Sherwin stále truchlí kvůli chybám svých rodičů, ale říká, že on sám jim už odpustil. Zdá se, že rozumí tomu, že jeho rodiče opravdu nedokázali jednat jinak. „Odpuštění se musíme učit,“ říká Sherwin. „Učíme se odpouštět krok za krokem, maličkost za maličkostí.“ Sherwin a jeho nejstarší sestra Kathy, která nyní naplňuje roli „mámy“, se přizpůsobili dobře, dokonce chodí i na třídní schůzky svých sourozenců. Nejdříve se cítili trapně, ale učitelé rozumí jejich situaci. Obyčejný Sherwinův den začíná ve čtyři hodiny ráno. Když uvaří snídani a oblékne děti, odveze je do školy a pak jede do práce v International Needs na Filipínách. V pět odpoledne vstupuje do své další role předsedy 39 mládežnických organizací ve svém městě. Svou dobrovolnou prací usnadňuje a realizuje růst vedoucích, kteří vedou projekty ke zlepšení situace městské mládeže. Pod jeho vedením pracuje okolo 250 vedoucích mládeží. Sympatický a vtipný Sherwin překonal svoje traumatické dětství. Jeho recept? „Jsem křesťan a nadto mne inspirovala moje malá sestra Kristy,“ říká Sherwin. „Narodila se jako handicapované dítě a já jsem jí chtěl pomoci k vlastnímu zrání osobnosti a k jejímu společenskému životu.“

Příběh z Indie:
Dvě sestry z indického slumu

„Před mnoha lety jsem navštívil velký slum blízko svého domu. Všude kolem mě viselo staré prádlo a pánve a hrnce se válely všude. Vypadalo to, jako by se tam právě stala nějaká katastrofa. Povídal jsem si tam s několika lidmi a jeden muž mi řekl, že poblíž je křesťanská rodina, která se právě přistěhovala. Vydal jsem se k obydlí té rodiny. Seděly tam tři děti bez rodičů, kteří právě někam odběhli. Nejmladšímu byl asi rok a nejstarší holčičce asi pět let. Ta mi hned nabídla čaj a já jsem přijal. V této rodině jsme nejdříve podporovali tuto nejstarší dívku Jyoti (to znamená „světlo“). Dnes je to mladá vdaná paní a má syna. Druhá je Preeti (to je „láska“), kterou jsme také podporovali. Kvůli neurovnaným rodinným problémům chtěla Preeti skončit se studiem, ale moje manželka ji stále povzbuzovala. Preeti nakonec dokončila střední školu. Nyní odešla do jižní Indie vyučit se zdravotní sestřičkou. Naši dárci většinou nejsou žádní boháči, ale prostí a obyčejní lidé. Chtějí se však podělit o to, co mají, a to je mocný nástroj pro změnu v životě mnohých dětí.“ Nicanor Tamang, ředitel IN v severní Indii.

Příběh z Indie:
Soběstačná a vzdělaná Prasansa Rai

„Prasansa je dcera kazatele. Prasansa znamená v nepálštině „chvála“ a když se na ni díváme, chceme chválit Pána Boha za její život. Byla jedno z prvních dětí v našem programu podpory. Už jako malá chtěla chodit do školy, takže ji tam rodiče začali posílat ve třech letech. Když přišli v roce 1989 sloužit do místního křesťanského sboru, byli velmi chudí. I dnes, přestože mají vlastní malý domek, jsou plně závislí na podpoře svého sboru. Prasansa se odmalička pilně učila a vystudovala 12 tříd na křesťanské škole. Potom studovala na místní univerzitě a také si udělala počítačový kurz, a to při hledání práce znamená hodně. Dnes pracuje ve velké společnosti v Dillí a je zcela samostatná, nepotřebuje žádnou pomoc od svých rodičů. Dokonce pomohla rodičům s financemi, když se při stavbě domku zadlužili. Děkujeme Bohu za manželský pár, který tuto dívku podporoval deset let. Díky tomu má dívka dobré vzdělání a dobrou práci. Je vděčná všem, kdo jí pomohli stát se tím, čím je. V programu podpory byl později i bratr Prasansy, který nyní studuje vysokou školu.“ Nicanor Tamang, ředitel IN v severní Indii.

Příběh z Indie:
Priyanka už pomáhá potřebným

Priyanka Milton je vůbec prvním dítětem v programu podpory, které vystudovalo obor bakalář medicíny a chirurgie. Priyanka je nejstarší ze čtyř dětí. Vždy se dobře učila a od mala toužila pomáhat lidem. Jejím mottem je „Bůh pro nás může udělat cokoliv, proč bychom tedy i my nemohli pomoci těm, kdo jsou v nouzi a strádají, jsou to také děti Boží.“ Od února 2019 již pracuje v Misijní nemocnici Buxar v indickém státě Bihár, kde se léčí pacienti s tuberkulózou. Na fotkách ji její maminka a tým organizace International Needs v Dehradunu vyprovází modlitbami před odjezdem do Biháru. Priyanka již díky mnohaleté podpoře svých dárců podporu nepotřebuje, ale ve svém závěrečném dopise prosí, aby dárci pokračovali v podpoře dalších dětí, které také touží jít za svým snem a naplnit jej, a vyznává, že jen díky adopci dětí na dálku se to podařilo jí samotné.

Příběh z ČR:
Miloslav Fanta

„Před týdnem jsem přednášel na jedné vesnické základní škole. Pamatuji si, že jsme zde s kolegou byli asi před osmi lety. Tehdy nám nadšení osmáci mávali z oken na rozloučenou a skandovali naše jména. Byl to asi nejtriumfálnější odchod ze školy, který jsem kdy zažil. To si lehko připadáte jako hvězda. Tentokrát byla atmosféra jiná. Na škole řeší problémy v mezilidských vztazích, jako tomu je v každé skupině lidí. Přednášel jsem tam 4x o šikaně a ponižování pro žáky od 4. do 7. třídy. Klukům a holkám se to líbilo a mnozí pochopili, co jsem jim chtěl předat. S výchovnou poradkyní jsme na závěr mohli hodinu mluvit o jejích pohledech na kluky a holky, o osobních nadějích a atmosféře ve společnosti. Bylo to moc dobré. Stejně pozitivně mě překvapila otevřenost některých tříd na Osmiletém gymnáziu. Počet přednášek na této škole se nakonec zvýšil z deseti na 12 dvouhodinových programů.“

Příběh z biblické školy v Indii:
Bývalý student ředitelem centra pro děti

Když chtěl mladý Prasanna Khaling před mnoha lety studovat biblickou univerzitu v severní Indii, neměl na to dost peněz. Studium mu umožnil český dárce, který ho finančně podporoval. Díky tomu Prasanna univerzitu zdárně dokončil. Prasanna byl jedním z prvních studentů podporovaných prostřednictvím naší nadace. V březnu 2016 byl s manželkou Arpanou na kongresu IN. Oba manželé se srdečně hlásili k našemu řediteli Petru Horáčkovi (jakožto k „zástupci“ tehdejšího dárce). Prasanna přitom vyprávěl o tom, co pro něj podpora znamenala. A nejen to: podpora v jejich případě přinesla opravdu krásné ovoce v jejich službě! Manželé Khalingovi nyní vedou sirotčinec pro 40 dětí na východě Indie, kde žije početná nepálská menšina, a projekty programu dálková adopce pro zhruba 300 dětí!

Příběh z biblické školy v Indii:
Manželský pár úspěšně slouží v církvi

B. i jeho žena S. vystudovali biblickou školu díky českým dárcům našeho programu podpory. Po promoci se vrátili domů do Nepálu a zapojili se do služby ve své církvi. B. v církvi káže a vyučuje ostatní vedoucí. Navštěvuje okolní vesnice a města, setkává se s věřícími a pořádá vyučování pro křesťanské pracovníky. Spolu s manželkou též pomáhá s lékařskou pomocí pro chudé lidi v odlehlých vesnicích. S. vyučuje děti v nedělní škole, slouží také ženám a pomáhá s překladem.

Příběh z biblické školy v Indii:
Uznávaný vedoucí církve

G. dokončil biblické studium v roce 1996, a to díky podpoře zahraničních dárců. Po studiu se vrátil do své církve v Nepálu a stal se pastorem. Díky vytrvalé práci vzniklo v celém regionu mnoho nových sborů. Jeho církev navštěvuje přes 800 věřících. G. je dnes jedním z nejrespektovanějších křesťanských vedoucích v Nepálu.

Příběh z biblické školy v Indii:
K. nyní sám učí v biblické škole

K. vystudoval biblickou školu díky podpoře zahraničních dárců. Poté se vrátil do své církve poblíž hranic s Nepálem a začal učit v jedné biblické škole. Nyní je pastorem ve svém sboru. Jeho žena pracuje v křesťanské škole.

Příběh z Nepálu:
Romila Adhikari

Jmenuji se Romila Adhikari. Narodila jsem se v roce 1974 v Káthmándú. V naší rodině jsem jediné dítě. Kvůli bídné ekonomické situaci si rodiče mysleli, že by nebylo moudré mít další děti. Moji rodiče se později stali křesťany a připojili se k Aradhanské církvi. Tento sbor založil a vedl Nicanor Tamang. Rodiče nebyli schopni trvale mi platit studium. Když můj otec hledal finanční prostředky pro mé vzdělávání, mluvil s Nicanorem Tamangem. Díky tomu jsem mohla být podporovaná organizací International Needs, jejíž pobočku v Nepálu pan Tamang založil. Mohla jsem studovat na internátní škole. Jsem pyšná, že jsem „dítětem dálkové adopce“ v Nepálu. Dokončila jsem střední školu a roce 1993 jsem úspěšně dokončila výcvik zdravotní sestry. Potom jsem pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Káthmándú. V roce 1994 jsem se vdala a můj manžel je pastorem a zakladatelem Bethsaidské církve. Narodily se nám dvě děti – syn a dcera. Od roku 1997 jsem pracovala v IN v Odborném výcvikovém centru Lydia jako učitelka zdravotní péče. Nyní jsem vedoucí celého centra. Vždycky budeme vděční organizaci International Needs a lidem, kteří nám věnovali tolik péče.“

Příběh z Nepálu:
Philip Tamang z Nepálu „viděl školu i zevnitř“

Philip Tamang je jedním z prvních dětí podporovaných z ČR. Byl podporovaný od roku 1997 do r. 2009. Když mu bylo 15 let, napsal ve své zprávě: „Jsou tu tisíce a tisíce mladých chlapců a dívek mého věku, kteří jsou ochuzeni o vzdělání. Většina dětí, které žijí ve vesnických oblastech, ještě nikdy ve svém životě neviděla školu zevnitř. Moji přátelé z vesnice nemají vzdělání kvůli své chudobě. Celé dny se starají o své sourozence a domácí zvířata.“ S podporou dárce z ČR vystudoval střední školu a pak pokračoval ve vysokoškolském studiu informačních technologií.

Příběh z Nepálu:
Lékařkou chudých v Nepálu

Dívku jménem Ruby Poudel podporoval dárce z ČR od r. 1999, kdy jí bylo 6 let. V roce 2017 úspěšně dokončila vysokoškolské vzdělání a stala se lékařkou. Po celou dobu studia ji její český dárce věrně podporoval. Ruby měla sen stát se lékařkou už od dětství. Když jí bylo 13 let, napsala ve své zprávě: „Chtěla bych být nejen obyčejnou lékařkou, ale chci sloužit především chudým a nemocným. Když chudé dítě jako já dostává od někoho pravidelnou podporu, nemůže být nikdy smutné. Jsem touto podporou nadšená. Jsem každý den vděčná svému dárci.“

Příběh z Nepálu:
Dopis od vysokoškolačky jménem Jeniffer Anima Subba

„Studuji na univerzitě a mohla jsem se sem dostat jen díky Vaší podpoře. Když jsem byla na základní škole, nedoufala jsem, že bych mohla jednoho dne studovat na tak dobré univerzitě. Bylo to možné jen díky podpoře dárců přes International Needs. Školu jsem úspěšně dokončila. Vaše podpora mi umožnila zaplatit všechny poplatky za studium i všechny školní potřeby a knihy. Jsem velmi šťastná, že jsem mohla být podporovaná.“ Jeniffer Anima Subba byla podporovaná z ČR od r. 1997 do r. 2007.

Příběh z Nepálu:
Mladý vědec Anand Subba z Nepálu

O podporu požádali jeho rodiče, kteří mají 2 syny a 2 dcery. Kromě nich se starají ještě o osmdesátiletou babičku. Otec pracuje v církvi a matka má malý obchod, jejich příjmy ale neuživí celou rodinu. Anand se od dětství chtěl stát učitelem. Anand byl podporovaný z ČR od jeho 12 let – od r. 1998 do r. 2006. V roce 2006 dokončil střední školu a s výborným prospěchem pokračoval bakalářským studiem věd.

Příběh z Nepálu:
Učitelka Bimala Kumari Tamang

Díky dálkové adopci úspěšně dokončila středoškolské vzdělání. Byla podporovaná dárcem z USA. Na fotce vidíte Bimalu, jak sedí uprostřed 44 studentů. Úryvky z jejího dopisu: „Byla to ohromná pomoc a požehnání pro mě a moji rodinu. Vystřídala jsem několik státních škol a když jsem dostala vaši podporu, rodiče si mohli dovolit přihlásit mě do dobře známé školy v našem městě – St. Mary´s School. Bez vaší podpory by rodiče nebyli schopní platit mi tak pěknou školu. Od 2. do 12. třídy jsem dostávala vaši podporu. Mám v srdci tolik vděčnosti, že jsem se v téhle škole mohla naučit tak moc věcí. Co jsem se naučila během školy, to teď už druhým rokem učím jiné děti Moji nadřízení jsou velmi spokojení s mojí prací a službou. To bylo možné jen díky vašim modlitbám a finanční podpoře. Jsem také učitelka v nedělní škole v našem sboru. Připravuji děti na to, aby byli dobrými a schopnými mladými. Jsem taky vedoucí naší mládeže. Je tu zhruba 30 mladých, kteří chodí pravidelně. Snažíme se sjednotit všechny mladé z různých církví. Moc vám děkuji. Ať vám Bůh žehná.“

Příběh z Nepálu:
Z podporovaného misionářem

„Jmenuji se Jomesh Tamang. Narodil jsem se a vyrůstal v sociálně slabé rodině ve městě Gorkha v Nepálu. Moji rodiče byli buddhisté, kteří se obrátili ke křesťanství. Měl jsem možnost vyrůstat v křesťanském prostředí. V naší rodině bylo celkem 8 členů – otec, 5 bratrů a 2 sestry. Já jsem z nich nejmladší. Moje matka zemřela, když mi byl jeden rok. Přestože nás bylo hodně, vyrůstali jsme pohromadě. Můj otec se ve všech ohledech velmi potýkal s tím, aby nás zabezpečil. Avšak Bůh byl s námi. Mezitím se o nás staral nejstarší bratr. Byli jsme velkou rodinou s malým příjmem. Můj otec a starší bratr museli tvrdě pracovat, aby nás uživili, ale přesto to nestačilo na pokrytí všech základních potřeb. Otec za prací cestoval a vracel se domů jednou za rok. Mezitím se o nás staral nejstarší bratr. Měli jsme problémy s placením poplatků za školu. Právě v té situaci přivedl Bůh do mého života pomoc skrze dárce, který mě finančně podporoval od začátku mé školní docházky až do ukončení střední školy. Tento dárce sdílel břemeno naší rodiny ohledně vzdělávání. Kdyby mě finančně nepodporoval, nebyl bych studentem a nebyl bych tím, kým jsem teď. Poté, co jsem úspěšně ukončil dvanáctý ročník, jsem odešel na biblickou školu, absolvoval tříletý biblický kurz a stal se bakalářem teologie. Tam jsem se toho naučil mnohem více a hlouběji o Bohu. Brzy poté, co jsem dokončil biblickou fakultu, jsem se přidal k Youth With a Mission (česky Mládež s misií) a pracoval jsem s nimi dva roky. Nyní jsem plně zapojený v Himalájské akademii biblických studií a vyučuji vedoucí mládeže různých nepálských církví. V roce 2006 jsem se oženil a nyní studuji ještě bakalářský program v oboru sociologie. Nebýt podpory International Needs, nebyl bych tím, kým jsem. A tak Bohu moc děkuji a chválím ho za to. V mém okolí je ze spousty důvodů hodně dětí z „podřadných“ (slabých) rodin a já pevně věřím, že pokud také dostanou podporu od IN, mají stejnou šanci jako já získat lepší vzdělání a tím pádem i světlejší budoucnost.“

Příběh z Nepálu:
Venkovské děvče se díky podpoře stalo účetní

„Jmenuji se Prerana Tamang. Vyrostla jsem v křesťanské rodině v městě Gorkha v Nepálu. V rodině je nás pět – matka, otec, dvě mladší sestry a já. Hlavní činností naší rodiny bylo farmaření. Můj otec byl také plně zapojen v církvi jako služebník. Jediným zdrojem příjmu pro naši rodinu bylo farmaření. To nestačilo k tomu, abychom se mohli vzdělávat na dobré škole. Můj otec založil v naší vesnici sirotčinec. Na jednu stranu to byla úžasná příležitost, začít s takovouto službou a nalezením domova pro tyto děti, které by jen těžko získaly vzdělání. Na druhou stranu bylo opravdu těžkým úkolem získat finanční prostředky. Naši rodiče měli někdy veliké problémy s pokrytím všech našich nákladů a školních poplatků. Pak jsme díky Bohu získali podporu od dárců přes International Needs. Dárce mě podporoval až do ukončení střední školy. Nyní studuji magisterský obor managementu V současnosti pracuji na Himalájské akademii biblických studií (HBSA) jako účetní. HBSA školí začínající pastory a vedoucí v církvi, kteří nemohou absolvovat dlouhotrvající kurzy. Jsem velmi hrdá na to, že můžu použít vše, co jsem se naučila. Starám se o finanční oddělení HBSA a jsem se svou prací velmi spokojena. Moji rodiče stále pracují v dětském domově v našem hlavním městě Káthmándú. Já navíc pomáhám jako dobrovolník mým rodičům v jejich službě tím, že se starám i o jejich účetnictví. “

Příběh z ČR:
Michal Malina

„Když jsme měli v jedné třídě besedu o zdravém sebevědomí, byl tam kluk, který byl celým třídním kolektivem zcela ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a spolužákem bylo 8 židlí volných, byl to smutný pohled. Hledal jsem v sobě, co mohu udělat během besedy, abych ho mohl v jeho životě pozdvihnout a povzbudit. V jedné části měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou fakt jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento kluk nic nepsal. Šel jsem za ním a snažil jsem se s ním začít bavit o tématu. Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: ‚To je na nic,‘ ‚Nic nedělám, neumím.‘ Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, ‚znehodnocený‘. Ptal jsem se ho znovu, že určitě něco umí. A najednou řekl, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám. Říkal jsem mu, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé zasmál a začal psát tyto věci na svůj papír. Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem tak vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho kluka znamenala strašně moc.“

Příběh z Ugandy:
Neslyšící dívka se vzdělává a naučila se plést svetry

Gladys je neslyšící dívka z Ugandy. V této rozvojové zemi mají handicapovaní lidé mnohem náročnější život, než je tomu u nás. Často jsou považováni za méněcenné či hloupé a mnohdy nemají možnost svůj úděl změnit. Nemohou se zařadit do běžné společnosti a jsou odstrčeni od světa. Gladys ale měla štěstí, a to díky dárcům z České republiky. Když jí bylo sedm let, dostala díky podpoře dárců možnost chodit do speciální školy pro děti s tímto handicapem. Nejprve začala chodit do přípravných kurzů a do školky. Zpočátku se musela naučit, jak komunikovat s okolím pomocí znakového jazyka, pak se seznamovala se čtením, psaním a počítáním. Po třech letech už mohla nastoupit do 1. třídy ve speciální škole. Gladys s úspěchem absolvovala čtyři ročníky základní školy a poté praktický kurz šití a pletení. Zručnost a viditelné výsledky její práce jí pomáhají překonávat obtíže s porozuměním učivu. I v rámci tohoto kurzu se stále zdokonaluje v angličtině a matematice a řadě praktických dovedností. Naučila se alespoň něco z toho, co se mohou naučit zdravé děti. Její vzdělávání ještě probíhá, ale už nyní je hrdá na to, co dokáže vyrobit. Na podporu Gladys se kromě jejího stávajícího dárce během let skládali také další čtyři podporovatelé. Díky dobré spolupráci, kterou mají naši ugandští kolegové se speciální školou pro neslyšící, mohli čeští dárci během let podpořit také několik dalších neslyšících dětí. Do této pomoci se zapojili také dárci, kteří sami trpí sluchovým postižením. Gladys má dvojče – sestru Agnes. I ona se učí v kurzu spolu s Gladys (viz fotografie). Příběh těchto dívek dokazuje, že i sluchově postižené děti mohou díky podpoře získat profesní dovednosti a mohou z nich vyrůst sebevědomí a šťastní lidé.

Příběh z Ugandy:
Z dobrého studenta je vedoucí učitel

Bill T. měl na základní škole vynikající výsledky. Přesto mu hrozilo, že střední školu nebude moci studovat. Vypráví: "Pocházím z polygamní rodiny. Vyrůstal jsem se svým otcem a nevlastní matkou. Když můj otec přišel o práci, mé sny se téměř rozplynuly – nemohl jsem nastoupit na střední školu, ačkoliv jsem v závěrečných zkouškách základní školy dosáhl vynikajících výsledků. Celé pololetí jsem nechodil do školy, protože jsme nebyli schopni zaplatit školní poplatky. Pak jsme se však dozvěděli o International Needs a krátce na to jsem získal dárce. Díky němu jsem se mohl do studia vrátit a dosáhl jsem dokonce bakalářského titulu v oboru vzdělávání. Můj život se také změnil tím, že jsem se dozvěděl o Ježíši Kristu. Nyní pracuji jako vedoucí učitel na Homeland College v Buikwe. Jsem učitelem, zkušebním komisařem předmětu „Křesťanské vzdělávání“, kazatelem a spisovatelem. Jsem vděčný Bohu za veškerou práci, kterou dělá International Needs v Ugandě, a za štědrou podporu mého dárce. Nezměnili jste pouze můj život, ale také život lidí, které budu moci ovlivnit."

Příběh z Ugandy:
Nyní podporuje i své sourozence

Cissy Auma o sobě napsala: „V roce 2000 jsem přišla o svého otce. Moje matka, farmářka bez stálého příjmu, nebyla schopná platit moje výdaje. Ztratila jsem naději. Ale teď děkuji organizaci International Needs (IN) Uganda, která přišla, aby mě zachránila: našla mi dárce, který zaplatil školné. Po 3. ročníku druhého stupně jsem se rozhodla dál pokračovat ve studiích a vyučit se krejčovou. Kurz jsem úspěšně ukončila osvědčením v oboru krejčovství. Dnes šiji uniformy pro ostatní podporované děti ve školách IN a oblečení pro ostatní lidi. Jsem plně soběstačná a můžu finančně podporovat i své sourozence.“

Příběh z Ugandy:
Ze sirotka šičkou uniforem

Mariam Nakabugo: „Moji rodiče zemřeli, když jsem byla malá. Od té doby jsem žila u babičky, která mi nebyla schopná platit školné. S pomocí IN jsem získala dárce z Nového Zélandu, který mi zaplatil jak školní poplatky, tak i další věci, které do školy potřebuji. Po sedmé třídě jsem se rozhodla vyučit se, a to se mi minulý rok podařilo. Ukončila jsem kurz s certifikátem v oboru výroba oděvů.“

Příběh z Ugandy:
Těší se, že z ní bude vysokoškolačka

Robina Nagawa o sobě napsala: „Je mi 19 let. Oba mí rodiče žijí, ale ani jeden nemá stálý příjem, takže mi nemohli platit mé výdaje. Díky IN jsem získala dárce z USA, který mě podpořil, a já mohla začít chodit do školy. Minulý rok jsem ukončila 6. ročník druhého stupně a těším se, že na podzim nastoupím na univerzitu. Vybrala jsem si studijní obor sociální práce a sociální management. Díky IN se mi splní můj sen. V současnosti pracuji jako dobrovolník v oddělení dálkové adopce organizace IN.“

Příběh z Ugandy:
Nezvládal základní školu, je z něj dobrý krejčí

Frank Kasirivu z Ugandy už nemá otce, protože zemřel. Jeho matka se snažila uživit Franka a jeho další dva bratry a dvě sestry. Pracuje jako drobná rolnice, ale ani to jim nemůže zajistit stabilní zdroj příjmu. Frank rád pracuje na zahradě a navíc jako každý správný africký kluk miluje fotbal. Frank už byl trochu starším školákem, když získal dárce z ČR, který ho podporoval téměř 4 roky (2007–2011). Díky němu mohl pokračovat ve školní docházce. Ve škole však neměl velké úspěchy. Proto postoupil ze základní školy do dvouletého krejčovského kurzu. Tam si vedl dobře a kurz úspěšně dokončil. Na závěr kurzu mu jeho dárce zaplatil šicí stroj, který Frankovi pomohl v začátcích, aby se mohl šitím živit.

Příběh z ČR:
Nás to ale zajímá!

„Měl jsem program s tématem „Sex, AIDS, vztahy“ pro střední školu a kluci i holky byli moc fajn. V jednu chvíli se zvedla přítomná paní učitelka a na celou místnost začala hlasitě protestovat: „Co tady ty děti strašíte AIDSem ve světě? Vždyť u nás je to podle statistik jen pár tisíc nakažených! Podívejte se na internet!“ Na chvíli jsem ztuhl a nevěděl si rady – a přece jakoby mi z nebe přišla myšlenka – obrátil jsem se na děti a zeptal jsem se jich: „Máte pocit, že vás straším?“ A měli jste vidět tu reakci: „Ne, nestrašíte! To je jasný. Vždyť jsou to fakta. To my víme!!!“ A spustili bouřlivou reakci, že je to zajímá. Mohl jsem dokončit výčet statistik, mezi kterými byly i ty, co paní učitelka zmínila. Přednášku jsme skončili a reakce studentů byly skvělé. Ptali se, zajímali se, poslouchali…“ Z práce lektora Pavla Kotoučka, program Zdravá mládež v ČR

Příběh z Burkiny Faso:
Díky organizaci International Needs studovala, teď v IN pracuje

Tato dívka s překrásnými vlasy pochází z velmi chudých poměrů. Do Školy Dobré zprávy přišla v roce 2013, kdy jí bylo 17 let. S podporou IN vystudovala střední školu a její dárci z Velké Británie podpořili i její touhu vystudovat tříletou školu pro zdravotní sestry. Od roku 2019 Mariam pracuje jako zdravotní sestra ve městě Bobo-Dioulasso ve zdravotním středisku provozovaném organizací International Needs.

Příběh z Jižního Súdánu:
Slepý sirotek Angelo složil báseň o míru

Angelo Peter se narodil slepý. O rodiče přišel v bojích v roce 2013, kdy mu bylo devět let. Jeho příbuzní ho považovali za přítěž a zanechali ho na ulici jeho osudu. Lidé z církve se ho ale ujali, dostal se do sirotčince v Toritu a začal chodit do školy. Nyní je v šesté třídě a ovládá již Braillovo písmo. Angelo složil báseň o míru, která svým prostým textem vyjadřuje stále nenaplněnou touhu místních lidí po pokoji. Jeho „Píseň míru“ si můžete přečíst zde

S použitím materiálů Spolku pro Jižní Súdán, použito s laskavým svolením.