S Petrem Kadlecem jsem se vydal na dvě přednášky s rozdílnými tématy na gymnázium, na kterém si jako lektor získal během tří let své práce skvělou pověst. Obě přednášky měly jedno společné: ukončil je spontánní dlouhý potlesk. Druhý z nich jsem stihl zachytit na kameru, přestože jsem musel nejprve zapnout fotoaparát a navolit režim videa. Rovněž po první přednášce studenti Petra vysloveně vytleskávali – jako když si publikum na koncertu žádá přídavek.
I pro mě jako zástupce podporující nadace to byl skvělý pocit – mimochodem studenti zatleskali i mně, když jim Petr vysvětlil, jakou organizaci zastupuji.
„Partnerské vztahy“ Petr považuje za svou nejlepší přednášku. Jednak to není dávno, co sám ve svém životě řešil tuto ožehavou problematiku. A jednak je to pro dospívajícího člověka velmi naléhavé téma. Petrův vlastní příběh, který zde v hlavních rysech otevřeně vypráví, je určitým vrcholem a závěrem přednášky. „Chodil jsem na schůzky s hlavou plnou šlehačky.“ říká, když používá pověstný příměr „sex jako šlehačka na dortu“. Nikdo nezačíná péct dort od šlehačky, ale mnoho lidí bohužel upadne do pasti, když začne vztah tímto způsobem.
Dvě hodiny přednášky jsou dvakrát přerušené skupinovou prací, kdy studenti debatují v menších skupinkách a připravují vlastní stanoviska k určitým otázkám.
„Holocaust“ je přednáška, kterou si Petr připravoval z různých podkladů samostatně – a jak přiznává, během domácí přípravy několikrát nemohl zadržet spontánní pláč. Přednáška je přehlídkou několika téměř stomilionových pogromů minulého „vyspělého“ století. Petr v ní mapuje zdroje a zárodečné fáze vzniku nelidských událostí, které znetvořily tvář lidstva.
A nejen to, poukazuje i na signály dnešní doby, které znovu probouzejí ducha předsudku, segregace a nenávisti.
Jedním z vrcholných bodů přednášky je okamžik, kdy Petr rozdá studentům do skupin deset fotografií – dobových portrétů. Skupiny mají odhadnout a určit, jaké národnosti je postava z jejich fotografie a zda se jednalo o hrdinu, oběť násilí či naopak strůjce násilí.
Když potom Petr odhalí skutečnou identitu a příběh té osoby, nestačíme se divit: krásná žena, kterou jsme považovali za židovskou oběť násilí, byla Němka, která měla nakročeno na dráhu herečky. Později se z ní však stala jedna z nejkrutějších bachařek koncentračních táborů. Naopak muž, jehož jsme odhadli na Němce a násilníka, byl českého původu; muž komunistického přesvědčení a neslýchané odvahy, který před zraky gestapáků zachránil před smrtí asi tisícovku židovských dětí.
Všichni vidíme, že člověka nelze posuzovat podle vzhledu. A Petr dodává: „Nemějte špatný pocit, pokud jste se zmýlili, já bych se zmýlil také.“ Ano, jednotlivce nelze odsoudit podle dojmu, vzhledu ani příslušnosti k rase či názorové skupině.
Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace