Když se školy otevřely, lektoři se za dětmi do tříd vypravili s velkou radostí! Jak jeden z takových programů vypadal?
Programy jsou plné her a skupinových aktivit. Děti si je velmi užívají!
V krátkém období, kdy se otevřely školy, jsem mohl realizovat i tento program. Začal dobře. Žáci byli aktivní a zapojovali se. Jednalo se o čtvrtou třídu v jednom menším městě. Většina žáků a rodin se tu zná i mimo školní prostředí, což se do školních vztahů samozřejmě různě promítá.
U některých chlapců se záhy projevil nedostatek hranic. Navíc bylo jasné, že si své chování velmi dobře uvědomují. Nedali se napomenout a dál si „jeli tu svou“. V průběhu různých aktivit vyšlo najevo, že někteří žáci nemají rádi svou třídu nebo některé spolužáky.
Když měli všichni spolupracovat, začali sice dobře, ale kvůli zlehčování aktivit některými chlapci třída nakonec nic nedotáhla do konce.
U chlapců se obecně hodně projevovaly posunuté normy v chování vůči spolužákům.
Při programu také vyšlo najevo, že to „dost bublá“ mezi dívkami. Přímo v programu napadla jedna dívka z legrace druhou se slovy, že smrdí. Druhá dívka to neustála a rozbrečela se. Zrovna končila hodina, tak jsem po dívkách chtěl, aby o přestávce došlo k omluvě.
Když přestávka skončila, naopak brečela dívka, která před tím útočila, protože ta, která byla předtím napadená, jí vyhrožovala, že „si to slízne“!
Bylo jasné, že konflikt mezi nimi bují déle, a tak jsme o tom začali mluvit. Dívky v podstatě vytahovaly příběhy až z první třídy. Řekl jsem jim, že je třeba přestat se šťourat ve starých ranách a udělat za vším tlustou čáru. To ale bývá na maloměstě těžké právě i vzhledem k různým vztahům mezi rodinami.
Poslední věcí, která v programu vyšla najevo, byly tendence ostrakizovat jednoho z žáků. Děti o přestávce chodí ven a chlapci si zvykli tohoto jednoho strkat dolů ze svahu. Dělali to celkem pravidelně a zapojovalo se jich do toho poměrně hodně. Brali to jako legraci.
Důrazně jsem je upozornil, že se o legraci nejedná a ať s tím okamžitě přestanou. To, že mají děti posunuté normy, bylo patrné v tom, že mi o celé záležitosti sami řekli!
Po programu jsem ještě téměř tři čtvrtě hodiny mluvil s paní učitelkou a situaci ve třídě jsem s ní rozebíral. Ptala se na rady, jak situaci řešit. Povzbudil jsem ji do větší ráznosti proti nepěknému chování (zvláště proti ostrakizování, ale také proti holčičím válkám). A poradil jsem jí, aby se třídou měla pravidelné třídnické hodiny, na kterých by mohli žáci mluvit o všem dobrém i zlém, co se za poslední týden událo. Celý program byl určitým startem na cestě k pohodovému a příjemnému třídnímu kolektivu.
Více o podporovaných lektorech programu Zdravá mládež najdete v přehledu lektorů.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
