Pro hodně dětí může být téma teoretické nebo nové, některé děti s ním mají bohužel už bohaté zkušenosti, svému věku navzdory.
Lektorka z jižní Moravy píše:
Prvním předpokladem k tomu, aby se hra vydařila, je pochopení pravidel. Vysvětlování je třeba věnovat dostatek času a dát prostor každému dotazu.
„V deváté třídě místní školy jsem vedla program ‚Vážíš si svého těla, nebo ho zneužíváš?‘. Téměř na konci, když čtu příběh Lucky, která se pořezala víc, než chtěla, se jedna dívka otočila zády ke spolužákům, nápadně zčervenala v obličeji a do očí se jí tlačily slzy. Seděla mi poblíž, tak jsem si toho všimla. Na konci programu se mnou chtěla mluvit. Paní učitelka nám půjčila kabinet, kde jsme měly soukromí. Dívka se rozplakala tak, že přes slzy nemohla mluvit. Vzlykala, že stejně neví, kde začít. Ujistila jsem ji, že máme čas, ať začne, až bude chtít, a řekne mi, co bude chtít. Dovolila mi ji obejmout. To ji uklidnilo.
Vyprávěla, že se její rodiče hodně hádají, že se asi rozvedou a že to je proto, že je na ně drzá. Začala se kvůli tomu řezat. Rodiče ani nikdo jiný to neví a já jsem první člověk, komu to svěřila. V létě se třikrát pokusila zabít, ale ani jednou se to nepovedlo. Je jí líto, že nemá moc kamarádek. Ve škole se s ní baví jen jedna spolužačka.
Zatímco mluvila, sama jsem se neubránila slzám. Ale pak jsem ji mohla ujistit, že hádky jejích rodičů rozhodně nejsou její vinou, přestože je na ně drzá. Dospělí jsou dospělí a měli by si své záležitosti umět vyřešit sami. Že to někdy neumí, to je druhá věc. Takže trestat se za to nemá smysl. Vyjádřila jsem radost z toho, že se jí v létě ty tři pokusy nepovedly. Její život je vzácný, a nejen svým rodičům by tím určitě způsobila velký smutek.
Spojíme-li síly a rozum, zvládneme všechno. Při zábavné pohybové hře děti zjišťují, jak dobré je spolupracovat s týmem.
Ona na to, že už se řezat nechce a že už je čtyři dny ‚čistá‘. A tak jsme řešily, co dělat, až to na ni zase přijde. Hledaly jsme činnosti, kterými může nahradit nutkavý pocit se pořezat. Vymyslela, že může zavolat kamarádce, vzít pejska na procházku, psát si deníček nebo něco namalovat. Stejně tak jsem jí zdůraznila, že na to nesmí zůstat sama. Potřebuje najít ve svém okolí někoho, komu věří a svěří se mu s tím. Slíbila, že o někom takovém pouvažuje. Připomněla jsem jí jeden bod z našeho programu, kdy jsme se v jedné aktivitě opírali jeden o druhého – tohle potřebujeme v těžkých chvílích. Velmi během našeho rozhovoru pookřála a začala se usmívat.
Nakonec jsem jí řekla, že já se v těžkých chvílích obracím na Boha a zda se mohu za její situaci pomodlit. Svolila, a tak jsem se mohla modlit za její rodiče, rodinu, za konec nutkavých tendencí si ublížit, za to, aby našla smysl života a naději pro svůj život. Loučily jsme se, a když chtěla zkontrolovat, zda nemá rozmazanou řasenku, věděla jsem, že je vše na dobré cestě.
Další týden jsem byla opět v ‚její‘ škole. Čekala na mě hned s úsměvem. V ruce držela malý balíček, který mi věnovala. Byl v něm andílek. Ještě jsme spolu krátce mluvily o rodičích, kdyby jim to náhodou nevyšlo, a jak se v tom všem může najít ona. Potěšilo mě, že ji to povzbudilo. Od té doby na ni občas pomyslím. V téhle škole ji už příští rok nepotkám a možná už nikdy.”
Více podrobností o programu Zdravá mládež naleznete zde.
Podpořte lektorskou práci a pomozte tak českým dětem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
