Některé ugandské děti jsou z tak chudých poměrů, že i dokončení základní školy je pro ně velká výzva. Přinášíme Vám příběhy čtyř chlapců, kteří se díky podpoře dárců vzdělávají a perou s nepřízní osudu.
Ve srovnání s ostatními státními i soukromými školami v okolí Viktoriina jezera v Ugandě poskytují školy organizace International Needs mnohem kvalitnější vzdělání. Dostupnost škol, snídaně a obědy, výukové metody i důraz na celkový rozvoj každého žáka se letos projevily v 96% úspěšnosti dětí při skládání závěrečných zkoušek základní školy na přelomu nového roku.
Do čtyř škol provozovaných International Needs chodí dohromady 2 630 žáků. Žáci se vzdělávají jak ve znalostech, tak v dovednostech jako jsou diskuze, sport, vyrábění a tvoření. To vše podporuje jejich schopnost se rozhodovat, komunikovat a držet se hodnot zdravých pro život. International Needs navíc také provozuje školu s učebními obory jako je krejčovství, stavebnictví, opravy strojů či kadeřnictví. Tyto obory navštěvuje celkem 77 učňů.
Přinášíme vám několik příběhů chlapců, jimž život formuje studium na těchto školách, kde jsou díky podpoře zahraničních dárců:
Organizace International Needs provozuje školu s učebními obory jako je krejčovství, stavebnictví, opravy strojů či kadeřnictví.
Eric chodí do 5. ročníku střední školy. Narodil se nakažený virem HIV, kvůli kterému ztratil oba rodiče. Příbuzní se o chlapce odmítli postarat s tím, že mají sami dost problémů. Eric ale chtěl dostudovat a vést samostatný a smysluplný život. Aby se mohl přihlásit na střední školu, začal chovat králíky, z jejichž prodeje si platil školní potřeby a další poplatky spojené se studiem. Bojoval se svým osudem tak statečně, že ve škole nikdo nevěděl, že se chlapec stará o sebe sám.
Jednou, když se Eric vrátil ze školy, zjistil, že do jeho králíkárny pronikl toulavý pes a všech 30 králíků usmrtil. Eric neměl jak zaplatit školní poplatky, proto se rozhodl napsat vysvětlující dopis řediteli školy.
Škola nenechala Erica jeho osudu jako jeho příbuzní, ale našla pro něj zahraničního dárce, který mu na vzdělání přispívá. Tato velká pomoc nejen umožňuje Ericovi v klidu studovat, ale také mu dává vědomí, že není na všechno sám.
Swabuli byl v programu podpory již od školky a jeho vzdělání podporoval zahraniční dárce. Chlapcova rodina však bydlí ve slumu na předměstí města Lugazi, matka je samoživitelka, pěstuje marihuanu a prodává ji výrobcům drog. Toto prostředí a okolnosti měly na chlapce nedobrý vliv, neměl zázemí, pravidla ani kázeň a v dospívání se přidal ke chlapeckému gangu.
Když mu bylo 17 let, zúčastnil se prázdninového pobytu pro mládež pořádaného jeho bývalou školou, a to mu změnilo život. Na programu bylo jak kariérní poradenství pro budoucí absolventy středních škol, tak také duchovní formace. Swabuliho se program dotkl, rozhodl se opustit gang a vést užitečný a zdravý život.
Nyní studuje obor Veřejné zdraví na univerzitě a když právě nemá přednášky, vydělává si na studium výukou předškoláků.
Některé ugandské děti jsou z tak chudých poměrů, že i dokončení základní školy je pro ně velká výzva, jako pro Anthonyho.
Anthonymu bylo již 15 let, ale je stále ještě v posledním ročníku základní školy (v Ugandě má ZŠ pouze sedm ročníků). Anthony žije jen s matkou a dvěma mladšími sestrami. Jejich život není snadný. Mladík se proto rozhodl, že už ve škole pokračovat nebude a začne pomáhat matce sušit ryby na břehu Viktoriina jezera.
Učitelé z jeho školy rodinu navštívili, aby jim vysvětlili, že je velká škoda nechat školy jen několik měsíců před dokončením. Také Anthonymu představili další možnosti, jimiž není jen studium střední školy, ale třeba některý z učebních oborů, který je kratší a velmi praktický. Anthony a jeho rodina byli za návštěvu vděční a zachovali se podle dobře míněné rady.
Anthony je teď zpět ve škole a snaží se dohnat učivo, na které chyběl, aby mohl úspěšně dokončit základní školu.
Christopher již pracuje jako laboratorní technik ve zdravotnické instituci. Vypráví o velice skromných poměrech, z nichž pochází. Oba jeho rodiče se živí tím, co vypěstují na políčkách kolem obydlí. Někdy mohou nějakou část výpěstků prodat, jindy úroda sotva stačí na uživení rodiny, ale jsou také období, kdy rodina trpí hlady. Christopherovi rodiče si nemohli dovolit posílat syna a další děti do školy. Když bylo Christopherovi sedm let, sám ještě nikdy ve škole nebyl, ale líbilo se mu pozorovat vrstevníky, jak spolu odcházejí ráno do školy a odpoledne se vrací a vypráví si, co zažili a co se naučili.
V té době se jeho matka od kamarádky dozvěděla o organizaci International Needs a přišla se zeptat na možnou pomoc. Chlapec díky tomu získal dárce ze zahraničí a v sedmi letech začal chodit do školky. Ugandské děti se totiž už ve školce učí to, co naši prvňáčci. Pro celou rodinu byla velká úleva, že Christopher mohl chodit do školy, a přitom se nemuseli trápit s poplatky, učebnicemi, obědy atd. Díky tomu se mohl soustředěně učit.
Po základní škole si vybral učební obor laboratorní technik. „Škola můj život změnila,“ říká Christopher, „protože teď už pracuji v oboru a dokáži se postarat nejen o sebe, ale také finančně podporovat ve studiu své mladší sourozence.“
Pomozte ugandským dětem získat vzdělání, adoptujte si některé z nich na dálku.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
