Paní Eva se jako dobrovolnice Spolku pro Jižní Súdán vydala přímo do jihosúdánské Obamy, kde žijí sirotci podporovaní v projektu adopce dětí na dálku z ČR. Se všemi si mohla popovídat mezi čtyřma očima a v dopise ostatním dárcům sdílí třeba to, jaké děti jsou, o čem se jim těžko hovoří a jak píší dopisy do Čech.
Milí adoptivní rodiče „našich“ dětí v Jižním Súdánu,
Ve škole mají jihosúdánské děti místo tělocviku domorodé tance doprovázené bubnováním. Jedním z hlavních bubeníků je Vincent podporovaný z ČR a je v tom skvělý! Foto: archiv E. Novozámské
měla jsem možnost navštívit místo, kde „naše“ děti vyrůstají, vesnici Obama (Ayii). „Naše“ děti patří ke kmeni Acholi, jsou pěstitelé zemědělských plodin a chovatelé drobných zvířat, většinou mají kuřata a kozy. Strávila jsem s nimi sice málo času, protože jsme převážnou část týdne cestovali do jiných míst. Ale přináším pár postřehů, abych Vám přiblížila, jak naše děti žijí a jaké vlastně jsou. Protože to je to, co jsem já sama vždy toužila vědět a mohla jsem jen doufat, že jsou někde tam daleko v pořádku a je o ně postaráno. Že dopisy, které posílají, skutečně píší ony a že dostanou ty mé a budou jim rozumět.
Z „našich“ sirotků jsem potkala ve škole téměř všechny. Chybělo jen jedno děvče, které je shodou okolností jedno z „mých“ a které se během květnových prázdnin pravděpodobně přestěhovalo do jiného města. Je potřeba ji najít a ujistit se, že studuje, případně jí pomoci s návratem do školy v Ayii.
Školu mají rozdělenou na tři období. Únor-duben (first term), potom mají květnové prázdniny. Pak červen-srpen (second term) a září-listopad (third term), následují dva měsíce prázdnin, tedy prosinec a leden. Škola jim začíná v 7:00, menší děti končí ve 12:00 a větší v 16:00. Učitelé jsou velmi mladí, ale řekla bych, že jsou dost schopní.
Grace a Evelin jsou nerozlučná dvojčátka, chodí do 1. třídy, doma mají ještě dalších asi pět sourozenců. Stará se o ně teta. Foto: archiv E. Novozámské
Naše děti píší v dopisech vždy jen samé pozitivní věci, děkování, vděčnost a jak je vše úžasné a v pořádku, což na mě vždy působilo zvláštně. Až jsem si říkala, jestli jen neopisují něco, co jim někdo z dospělých předepsal a doporučil napsat. V Jižním Súdánu jsem si uvědomila, jaké to má pozadí. Za prvé, Jihosúdánci jsou opravdu inteligentní národ a milují květnaté proslovy. Ty děti jsou vážně chytré a jsou schopné napsat takové dopisy samy. Taky docela dobře rozumí, i když máme úplně jinou výslovnost angličtiny než oni. Tedy až na ty nejmenší jako je Grace Apio nebo Evelin Acen (mimochodem nevím, jestli, dárci, víte, že Evelin a Grace jsou dvojčata).
Zjistila jsem taky, že dvě „moje“ děvčata jsou sestry. Byla jsem zmatená tím, že každá má úplně jiné jméno. Teprve tam jsem zjistila, že druhé jméno, které děti mají, není příjmení! U nich vůbec příjmení neexistuje. Mají dvě křestní jména, většinou jedno křesťanské a druhé domorodé, a používají je úplně rovnocenně. Takže například naše Agnes Aol je úplně stejně Agnes a úplně stejně Aol. To domorodé jméno obvykle něco znamená, něco, co se v době těhotenství přihodilo v rodině, anebo něco, co vypovídá o vztahu rodičů. („Aol“ znamená „jsem unavená“, protože matka byla unavená ze vztahu se svým manželem. „Opoka“ znamená „rozdělování“, protože rodina ráda dělila věci mezi ostatní. „Okeny“ znamená, že v rodině zemřelo dítě – to, které se narodí po něm, je „Okeny“.)
Poslední den našeho pobytu ve škole jsem měla možnost s každým dítětem mluvit o samotě. Chtěla jsem přijít na to, jak se opravdu ve skutečnosti mají, a nejen jak to prezentují v dopisech. Myslela jsem, že u toho budu mít více prostoru udělat fotky nebo videa, ale rozhovory nakonec zabraly tolik času a energie, že jsem byla ráda, že nás vždycky někdo z místních rychle vyfotil. Chci vás ale ujistit, že naše děti jsou nádherné, mnohem hezčí než na fotkách, které dostáváme. Oficiální focení je pro ně trochu stresující a tváří se při něm plaše.
Děti skutečně potřebovaly mluvit o svých problémech a byly vděčné, že se jich na ně někdo ptá. Mnohé věci jsou pro ně opravdu bolestné a nemají nikde zastání. Mnoho z nich prožívá různá trápení. Jejich příbuzní, kteří se o ně mají starat, se o ně často starají mnohem méně, než se zdá. Mají totiž spoustu svých vlastních dětí a o ty nevlastní zas tolik nestojí. Sirotci jsou využíváni na práci. Některá děvčata jsou nucena do předčasných svateb, aby rodině neplýtvala jídlem.
Každá rodina má okolo svého hliněného domku (tzv. tukulu) políčka, kde pěstují kukuřici, kasavu, sladké brambory, fazole a mnoho dalšího, je tam velmi úrodná země. Ale není to tak, že by to, co vypěstují, používala rodina pro sebe. Většinou se snaží to prodat, aby platili vlastním dětem studium, a pro svou spotřebu toho používají velmi málo. Nevlastní děti často na těchto políčkách pracují od chvíle, kdy přijdou ze školy, až do tmy a pak se nemohou učit, protože tam není elektřina a nemají světlo. Vyhuble sice nevypadají, ale často si stěžují, že nemají dost jídla. Viděla jsem, že ve škole se nějaké jídlo jednou za den připravuje, to je hrozně důležité, protože některé děti chodí domů i 10 km daleko.
Grace, jedna z dvojčátek, má ráda prvouku. Se sestřičkou doma musí uklízet a prát prádlo. Moc by si domů přály kozu. A přestože nemají žádné hračky, jsou plné naděje a veselí. Foto: archiv E. Novozámské
„Naše“ děti si nestěžují. Když mají trápení, tak ho statečně nesou a modlí se za Boží pomoc. Ptala jsem se, proč o problémech nemluví. A pochopila jsem, že se asi bojí, aby je dárci nepřestali podporovat, kdyby si stěžovaly. „Naše“ děti se sice potýkají s různými problémy, ale učitelé říkají, že zrovna tyto děti studují velmi dobře a se závěrečnými zkouškami nemají problémy. Velmi mě to těší. Vidím jejich obrovskou snahu a to, že si školy opravdu váží.
V celém národě vnímám velikou touhu po vzdělání, rodiny jsou často rozděleny, takže každý člen žije jinde, aby mohl chodit do školy. Děti jsou běžně od útlého věku daleko od rodičů, třeba v Ugandě, aby mohly studovat. Studuje se tu v každém věku, jediná brzda je finanční situace rodiny. Například když má rodina tři dospělé syny, jednoho pošlou studovat univerzitu a další dva čekají, až ten první dostuduje, než se na ně dostane řada, aby mohli jít postupně též studovat. Pořád je hodně rodin, které na vzdělání nedosáhnou. V oblasti Ayii asi polovina dětí do školy vůbec nechodí.
Lékařská péče o „naše“ děti se mi zdála dobrá, i když to, co jsem viděla, byl jen malý vzorek. Když děti stůňou nebo mají úraz, berou je pracovníci ACFEE (pozn. redakce: anglická zkratka Asociace Společenství křesťanů pro Východní Ekvatorii, partner pro adopci dětí na dálku v Jižním Súdánu) do většího města, kde jsou vyšetřeny i ošetřeny, včetně rentgenů a slušných léků. To mě docela překvapilo vzhledem k tomu, jak špatně dostupná je pro obyčejné lidi zdravotnická péče celkově. Je ale dost pravděpodobné, že se na takové péči podílí rodina nebo dobrovolníci. Běžné to asi není.
Vidím Jižní Súdán velmi nadějně a myslím, že opravdu dává smysl do této oblasti investovat. Pokud dobře dopadnou podzimní volby a nevznikne další občanská válka (čehož se teď lidi dost bojí), potom věřím, že se bude rychle rozvíjet a naše děti by se mohly, když Pán Bůh dá, dočkat v budoucnu dobrého uplatnění.
Srdečně Vás zdravím.
Eva Novozámská, dárkyně z ČR a dobrovolnice Spolku pro Jižní Súdán
Jižní Súdán navštívila v červnu 2024
Vyberte si k podpoře konkrétního sirotka z Jižního Súdánu a dejte mu naději na lepší život.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
