„Když jsme měli v jedné třídě besedu o zdravém sebevědomí, byl tam kluk, který byl celým třídním kolektivem zcela ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a spolužákem bylo 8 židlí volných! Byl to smutný pohled. Hledal jsem v sobě, co mohu udělat během besedy, abych ho mohl v jeho životě pozdvihnout a povzbudit. V jedné části měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou fakt jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento kluk nic nepsal. Šel jsem za ním a snažil jsem se s ním začít bavit o tématu. Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: ‚To je na nic,‘ ‚Nic nedělám, neumím.‘ Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, ‚znehodnocený‘. Ptal jsem se ho znovu, že určitě něco umí. A najednou řekl, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám. Říkal jsem mu, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé zasmál a začal psát tyto věci na svůj papír. Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem tak vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho kluka znamenala strašně moc.“

Nedávno jsem měl program Sex – AIDS – vztahy. Polovinu programu jedna holka brečela. Ale nebylo to normální brečení, jí tekly slzy jako hrachy. Říkal jsem si, jestli není nakažená, ale vzhledem k tomu, že to byla osmá třída základní školy, tak by to bylo hodně nepravděpodobné. O hodině jsem se jí ptal, jestli si nechce promluvit, či to nějak řešit, ale nechtěla a i přes slzy bylo vidět, že chce pokračovat v poslechu a účasti na programu. Po programech jsem posbíral zpětné vazby a ona napsala: „Můj brácha je HIV pozitivní a pomohlo mi to uvědomit si, že musím pomáhat bráchovi.“ Znovu jsem si uvědomil velmi reálný dopad našich programů na naše okolí.

Při jednom programu jsem potkal chlapce, který v pátém ročníku umí naprosto dokonalé makronky. Osobně mi přinesl ochutnat své výborné výtvory. O stejné přestávce mi kousek stranou řekla třídní učitelka, že ten kluk miluje cukrařinu, ale ty skvělé dobroty nikdy sám nejí. Proč? Na předchozí škole mu tělocvikářka řekla, že pokud jako kluk nezvládne šplh, tak musí zhubnout. A u něj se z toho rozjela v páté třídě mentální anorexie. Miluje jídlo, vaří pro všechny, s láskou peče kamarádům dorty na zakázku, ale sám nic nejí. Další přestávku jsme udělali dohodu: na můj příští program si objednávám dezert z jeho kuchyně a spolu ho o velké přestávce s chutí sníme. A představte si, on souhlasil! Pak šel k asistentce a ta dohlídla na to, aby něco snědl. Jsem z toho naměkko. Od našeho setkání mu fandím a myslím na něj i jeho zdraví.

Ke konci roku jsem vyrazila do jedné školy v opravdu neveselé náladě. Bylo horko od rána, představovala jsem si, jak na mě zpocení páťáci budou znuděně civět a snít si v duchu o prázdninách, ale díky Bohu vše dopadlo jinak. Program se konal v učebně, kde byl příjemný chládek, technika fungovala a děti byly, díky jejich skvělé učitelce, natěšené na program. Třída opravdu vyzrále komunikovala o všech obtížných tématech. Několik chlapců otevřelo například otázku umělého oplodnění a sami pojmenovali pro a proti umělému oplodnění anonymním dárcem. Nakonec se celá třída shodla na tom, že pro dítě je velmi důležité, aby znalo nejen svou matku, ale i svého otce a že umělé oplodnění z anonymní spermobanky je nefér vůči miminku, které se narodí.
Silná byla chvíle, kdy jsme si posílali v kroužku modely miminek a povídali si o zázraku přeměny oplodněného vajíčka v dokonalé miminko. Jeden chlapec se doslova vrtěl blahem – bral modely do rukou, pečlivě je zkoumal a měl detailní otázky na funkce dělohy, pupeční šňůry a placenty. Jeho závěrečný vzkaz mi vyrazil dech: „Bavilo mě všechno, až na to, že bylo málo času. Do budoucna bych chtěl studovat biologii. A to jenom díky této přednášce. Děkuji Vám.“

Myslím na dívku z jedné základní školy. Příjemná atmosféra ve třídě, program plyne, probíráme plodnost, početí, prenatální vývoj, porod. A pak vkročíme do tématu nečekané těhotenství, pracujeme ve skupinách, prožíváme různé situace a dostáváme se k rozhodnutí, že někdy na těhotenství připraveni nejsme. Mluvíme o dvou variantách, co můžeme dělat. A posluchači vyhodnotí, že přátelštějších řešením je adopce. Pak začínáme mluvit o potratu a jedna z dívek ztuhne. Spolužačka jí položí ruku na nohu. Atmosféra ve třídě houstne, mluvíme o tom, že to je těžké téma a zda to všichni zvládnou. Ticho. Pokračuji a vidím, jak jí po tváři stékají slzy. „Je to těžké? Potřebuješ odejít?“, ptám se jí. Kývla a s paní učitelkou odchází. Ve třídě je naprosté ticho. Překvapení spolužáci, zaskočení tím, že pro někoho to není vzdálené, teoretické téma. Maličko se tomu věnujeme. Každý z nás něco prožívá a je důležité být vůči sobě citliví. Po chvíli pokračuji v tématu potrat a poté zvu dívku zpátky do třídy. Je poměrně klidná a zbytek programu proběhne standardně. Po hodině dívka rychle odchází, její spolužačce nabízím, že kdyby chtěla, může si přijít popovídat. Mluvíme s třídní učitelkou, jak s tématem dále pracovat, co na programu proběhlo.
Přemýšlím nad tou dívkou, co asi prožila, zda potrat byla její osobní zkušenost, jak se teď cítí. Jak nad tématem přemýšlejí její spolužáci a co to celé v nich udělá. Přicházíme s tématem nečekaného těhotenství do devátých tříd a myslíme si, že to je včas, že se většina z našich posluchačů ještě osobně s otázkami kolem nečekaného těhotenství nepotkala, že se ještě nemuseli rozhodovat, jestli si vyberou život nebo ne. Ale ne vždycky. Někteří už se s tématem setkali, a to hodně bolestivým způsobem. Možná si přejí, aby se to nikdy nestalo, aby dostali informace včas, aby s nimi o tématu někdo mluvil dřív. Moc bych si přála, aby si takové těžké životní otázky nikdy nemuseli klást. A doufám, že naše programy opravdu inspirují k objevování hodnoty lidského života a že motivují k růstu do plnosti. Je to velké privilegium a taky velká zodpovědnost. Přijímám ji s vážností.

Pro školy pořádám již řadu let besedy s pamětníky holokaustu. Obvykle studenty nejprve seznámím s tématem a potřebnými historickými fakty, pak si slovo bere pamětník. Možnost slyšet svědectví od někoho, kdo přežil pobyt v koncentračním táboře, je pro studenty skutečně cenná. Reakce studentů na besedu s pamětníkem holocaustu: „Pro mě ze včerejší přednášky vyznělo především to, že ta hrůza, která se děla, ač je to už před mnoha lety, se nesmí brát na lehkou váhu. Jakékoli hrozby a obavy se nesmí nechat být jen tak. A nic takového jako holocaust nesmíme znovu dopustit. Hrozby nejsou nereálné, proto nesmíme mlčet. Je to tedy především poučení do budoucna.“ 
„Musíme si přiznat, že se to opravdu stalo. Nesmíme uvěřit lži, že žádný holocaust nebyl. Byl! A naší povinností je postarat se o to, aby se už nic takového neopakovalo.“
„Beseda byla velmi poutavá, dozvěděla jsem se spoustu věcí, které jsem až do této chvíle netušila. Chvílemi se mi draly slzy do očí. Měli jsme možnost zeptat se na otázky, které nám přišly na mysl. Pan pamětník byl tak ochotný, že odpověděl i na ty zcela osobní, jako např.: ,Dovedl jste žít po návratu z koncentráku tak jako dříve?‘ Odpověď zněla velice stroze: ‚Ne‘. Věřím tomu, že takový hrozný zážitek patnáctiletého chlapce poznamená na celý život. Závěrem musím říct, že mě akce velice zaujala a ráda bych se o holokaustu dozvěděla více…“

Jak probíhá program Experience: skrytá nebezpečí internetu? Na začátku programu odhalím plazmou kouli (takovou tu, co dělá malé blesky) a koule přivolá např. někoho, jehož jméno začíná na A a příjmení na N. „Jo, to je Adam Novotný.“ křičí všichni. Adam jde dopředu a oba se dotkneme koule a začínám „věštit“: barvu pokojíčku, oblíbenou značku oblečení, typ telefonu, jméno přítelkyně, datum, kdy spolu začali chodit, jeho telefonní číslo atd. Takhle si koule pozve asi 4 lidi a nikdo nechápe, jak to můžu všechno vědět.
Nakonec vstanu a řeknu, že to s tou koulí je blbost a že ani sám v nic takového nevěřím. Kde jsem ale všechny ty věci zjistil? Po chvíli nato někdo přijde: Instagram, Facebook, Google … Ano večer před programem vyhledávám jména žáků a zjišťuji jen informace, které jsou veřejně dostupné, tedy přístupné 7 miliardám lidí na planetě! Většinou mají otevřená ústa a po chvíli se začnou hlásit: „A to jste si hledal i mě?“ Ano všechny. A proto je důležité mít soukromé účty nebo tam o sobě mít co nejméně informací.