V 7. ročníku jsem měl program „Krása“, který je zaměřen na prevenci poruch příjmu potravy. I přesto, že některé žákyně měly různé vtipné poznámky a tvářily se, že jsou nad věcí, program probíhal nerušeně a v přátelském duchu. Chlapci se naproti tomu projevovali jako přemýšliví a hlubocí.
Postupně vycházelo najevo, že většina žáků má velmi nízké sebevědomí a třída celkově se vnímá jako outsideři. Z toho pramenilo i předvádění dívek, které se tímto chováním snažily pro sebe ukořistit kousek pozornosti a přijetí.
Ke konci programu se měli žáci sami ohodnotit a vyjádřit, jak vnímají svou krásu. Většina se samozřejmě výrazně podhodnotila. Začal jsem tedy mluvit o tom, že všichni kluci jsou vítězové a všechny dívky jsou krásné, že to máme v sobě takto zakódováno. A i když se to často v rodinách různě zamotá a pokazí, že tak to prostě je.
Na to konto začaly některé dívky sdílet, proč se vnímají špatně. Jedné vadilo, že má brýle. Tisíckrát prý může slyšet, ať se přijímá taková, jaká je, a soustředí se jen na lidi, kteří ji tak budou brát, ale že jí to prostě vadí.
Ujistil jsem ji, že jí brýle sluší, ale ona na to, že se to nepočítá, když to takto řeknu v programu. Bylo vidět, že má na krajíčku, protože se podceňuje a nevnímá se hezká. Tak jsem jí řekl, že já například mám křivé zuby, ale jsem s tím v pohodě a neřeším to. Na to se rozplakala, protože se jí to velmi dotklo. Spolu s ní začalo brečet ještě několik dalších děvčat.
V závěrečné reflexi potom žáci (a speciálně tyto dívky) vyjadřovali, že je program velmi povzbudil a pomohl jim na sebe nahlížet lépe.
Více o podporovaných lektorech programu Zdravá mládež najdete v přehledu lektorů.
Fotografie k článku pochází z programu Zdravá mládež a nemá přímou spojitost s uvedeným příběhem.