Odcházím z nadace velmi bohatý. Velký rozhovor s Petrem Horáčkem

Petr byl ředitelem Nadace Mezinárodní potřeby více než dvě desetiletí. Udělal si na nás čas a v rozhovoru se sdílí, jaké radosti a výzvy mu nadace přinesla. Věděli jste, že jsou s manželkou spolu přes 40 let, že před 23 lety se Petr nedomluvil anglicky a že si z nadace odnáší „poklad“?

Máš za sebou 22,5 roku práce v nadaci. 269 měsíců jako ředitel, 1 měsíc jako asistent nové paní ředitelky, jednou nohou už jsi v důchodu. Měl jsi už čas se zastavit a všechny ty změny si uvědomit?

Moje odpověď bude asi stejná jako u většiny lidí, které jsem o tom slyšel mluvit. A totiž, že moc času na přemýšlení není. Ale samozřejmě se mi občas myšlenky tímto směrem zatoulají. Zatím z toho strach nemám. Myslím, že budu vědět, co se sebou.

 

Jednou jsi nám, zaměstnancům, poslal video, ve kterém jedeš v plné rychlosti na kole lesním terénem, docela to drncalo. K videu jsi napsal, že je to podobné jako dělat ředitele nadaci.

Je to pravda. Krátce po natočení zmíněného videa jsem si na kole v lese zlomil čtyři žebra. V nadaci jsem k úrazu nepřišel, ale je několik důvodů, proč je to náročné.
Jeden důvod je, že devadesát procent prostředků je v peněženkách drobnějších dárců. Zároveň na sebe nadace bere závazek na podporu lektorů, pracovníků a dětí v zahraničí. A my jim nemůžeme ze dne na den říct: „Změnila se situace, peníze nejsou.“ I když je to náročné, síť drobnějších dárců, kteří mají srdce u těch projektů, je nesmírně stabilní.
Druhá věc je, že když jsem nastupoval, tak jsem byl jediný zaměstnanec. Už v té době byla ale nadace nakročená k rozvoji a rostla. Takže celou dobu řešíme kapacitní zázemí, přijímáme zaměstnance na různě malé a časem zvětšující se úvazky.
Třetí věc je naše filozofie, kdy si do rezervy necháváme jen rozumné minimum. A když se ozvou noví lektoři z ČR, mají srdce pro službu, tak nám to nedá a podpoříme je, i když je to krok víry. Občas je to trošku dramatické, co se týče peněz. Ale zároveň díky Pánu Bohu jsme všechny změny ustáli.

 

Když jsi v roce 2001 nastupoval na pozici výkonného ředitele, tak jsi neuměl anglicky. Je to pravda?

Měl jsem jen pasivní znalost základů angličtiny. Našli se i kandidáti, kteří uměli anglicky. Správní rada ale došla k závěru, že anglicky se lze doučit. Tu zkušenost už jsem navíc měl, když jsem před lety nastupoval na studium teologie, podmínkou byl jeden jazyk. Vybral jsem si němčinu a během tří let ze mě byl celkem zdatný překladatel, relativně známý v té době. Tak jsem doufal, že se situace bude opakovat s angličtinou. Ale byl jsem starší, měl jsem rodinu, pět dětí. Času bylo méně a dalo to práci. Když chcete umět jazyk, musíte umět spoustu slovíček. Že jsem vybrán, jsem věděl dlouho dopředu, v té době jsem pracoval v sociálních službách a během nočních směn jsem se za osm měsíců naučil asi osm set nových slovíček. Stejně to bylo náročné, ze začátku jsme používali tehdy ještě placený software na překlady. Rok po mém nástupu jsem cestoval do Kanady, měl jsem tam dvakrát kázat ve velkém sboru. Byla to výzva. Měl jsem jen poznámky a mluvil spatra, ale zdálo se, že lidé reagují a ví, o čem mluvím :-).

 

Jeden ze dvou velkých projektů nadace je Dálková adopce PLUS^®, která probíhá nyní v sedmi rozvojových zemích. Spolupráce s lidmi z takových míst má určitě svá specifika. Jaké to je spolupracovat s lidmi ze zemí jako je např. Uganda, Nepál, Filipíny nebo Jižní Súdán?

Naši partneři v zahraničí pocházejí z chudých zemí, žijí v jiné kultuře, mají jiné vybavení, ale v naší mezinárodní organizaci International Needs jsme všichni celkem dobře nastaveni a vytrénováni. V tomto smyslu to není nějaké drama. Jiná věc je, což jsem si uvědomil při zahraničních cestách a viděl na vlastní oči, že děti nežijí někde tady v paneláku, nemají e-mail. Tam je to třetí chatrč ve slumu hned za řekou nebo pátá anebo zrovna tatínek získal nádenickou práci o dva kilometry dál, tak jsou přestěhovaní jinde. Když tady potřebujeme nějakou informaci, zvedneme telefon nebo se podíváme na web školy… Oni takové věci vůbec nemusí mít k dispozici. I tohle je jízda, někdy to drncá, ale dá se ta práce dělat.

 

Země, kde si mohou dárci adoptovat dítě na dálku, jsou různě rozesety po Africe i Asii, je rozdíl i mezi jednotlivými zeměmi?

Rozdíly v kultuře nebo v atmosféře zemí lze vnímat i při návštěvách, které jsem měl možnost podniknout. Filipínci se na Vás budou, s dovolením, chechtat a budou se s vámi chtít vyfotit, děti jsou veselé a usmívají se, přestože pak zjistíte, že není jisté, jestli budou mít oběd. Naopak v Bangladéši jsme vnímali atmosféru chudoby a tíhy zřetelněji. A to je také problém. Rádi bychom podpořili více bangladéšských dětí, ale ony se prostě neusmívají ani na fotkách, a tak když dárci procházejí webové stránky, tak si raději vyberou usměvavou filipínskou holčičku. Nějaké rozdíly určitě jsou.

 

Myslím, že sis za ta léta mezi zahraničními kolegy našel přátele, chtěl bys někoho zmínit?

Měl jsem životní příležitost, o které jsem si byl „jist“, že určitě nenastane. A to cestovat na Nový Zéland. Letos zde byl kongres k padesátému výročí založení International Needs, která vznikla právě na Novém Zélandě. Kongres se tam konal poprvé a zřejmě na dlouho také naposledy, protože je to vzdálená a drahá destinace. Setkal jsem se tam s lidmi, o kterých jsem si byl též „jist“, že už je nikdy neuvidím osobně. Naposledy jsem je viděl třeba před patnácti nebo dvaceti lety. Měl jsem tam řadu velmi milých setkání. Jednak s dvěma novozélandskými dárci, jeden už velmi stařičký podnikatel a jedna dárkyně, jejíž dědeček původně odešel na Nový Zéland z České republiky. A pak samozřejmě se zahraničními partnery, bývalým prezidentem International Needs Melem Newthem nebo bývalým ředitelem nepálské pobočky Nicanorem Tamangem, legendární osobou. Byla řada takových setkání. Dá se říct, že v každé zemi jsem zažil střídání tří až čtyř ředitelů.

 

Ředitel v nadaci musí čas od času cestovat do míst, kam se běžný turista nedostane. Kde všude jsi byl?

Momentálně nadace podporuje děti v sedmi zemích a dříve podporovala také na Srí Lance, to je osmá země. Ve všech těch zemích jsem díky Pánu mohl být a navštívit podporované děti. Tam se obvykle turisté nevydávají. Bylo velice vzácné vidět, jak žijí rodiny, v jakých podmínkách.

 

Vybavuješ si některé místo, kde ses necítil bezpečně?

To je docela dobrá otázka. Úplně bezpečně a jistě jsme se někdy necítili v Bangladéši. Bangladéš je silně muslimská země. Islám má uvedený jako státní náboženství v ústavě. Tak tam šel z některých lidí trochu strach.
Druhá situace byla, když jsme před dvěma lety na pozvání Spolku pro Jižní Súdán plánovali setkaní na severu Ugandy s našimi partnery z Jižního Súdánu. Vnímal jsem, že to by šlo. Mezitím se ovšem bezpečnostní situace v Jižním Súdánu trošku uklidnila a bratři pravili, že aspoň na den pojedeme přímo do Jižního Súdánu. Na to jsem odvahu neměl… Chtěl jsem počkat v Ugandě, navštívit tam naše ugandské projekty. Ale asi čtrnáct dní před tím jsme měli s partnery z Jižního Súdánu videohovor na zoomu, jeden byl u školy, kupodivu mu fungovalo i připojení a kamera a zrovna vyběhly děti, výskaly a hrály si, byla přestávka. A já jsem se během toho zoomu rozhodl, že pojedu s nimi. Několik týdnů před naší návštěvou Jižního Súdánu se tam střílelo, několik týdnů po naší návštěvě taky. Ale když jsme tam byli my, všechno bylo v pořádku. Dostalo se nám ohromného přivítání. Viděli jsme školu, viděli jsme děti.

 

Kromě cenných fotek a videí jsi vždycky ze zahraniční návštěvy přivezl povzbuzení pro nás tady v ČR, že projekty opravdu pomáhají těm, kteří to potřebují. Které místo Tě vzalo nejvíc za srdce?

Když jsme v Nepálu navštěvovali děcka v jejich přirozeném prostředí, tak jsem viděl velmi jednoduché prostředí. Všude bylo vidět, že peníze, které dávají čeští dárci, jdou někomu, kdo to opravdu potřebuje. To jsem prožil i před dvěma lety v Ugandě, která od té doby, kdy jsme ji začali podporovat z Česka, udělala značný rozvoj. Když se potkáte s dítětem, kterému zmizeli ze života rodiče, a je jasné, že by nikdy nemohlo studovat a teď studuje a nebere to jako samozřejmost, je to silný příběh. Podpora má opravdu smysl všude, kam ji nadace směřuje.

 

Nerada bych opomněla projekt Zdravá mládež, druhý velký program nadace. Kolik lektorů podporovala nadace, když ses stal ředitelem?

Osm lektorů. Teď je jich 33, čemuž se nestačíme stále divit.

 

Když se ohlédneš a vidíš, jak služba postupně roste, je to asi hezký pohled.

Měl jsem výsadu, že asi až do roku 2021 jsem mohl všechny lektory navštěvovat. Pak to trochu přerušil covid. Mezitím se do návštěv lektorů zapojil Martin Stavjaník, jeden z nejzkušenějších a také nejdéle podporovaných lektorů. Měl jsem možnost vidět ohromné věci. Jak děti reagují na lektory. Jak dokážou i velmi otevřeně mluvit o svých osobních problémech.

 

A jak se za těch dvacet dva let změnily české děti, za kterými lektoři chodí?

Všichni lektoři píšou do zpráv, že se situace velmi zhoršila a zatemnila. Nejprve v důsledku covidu, teď války na Ukrajině a vůbec vývoje ve společnosti. Děti víc a víc prožívají vnitřní nouzi. Přesně to, kam míří program Zdravá mládež – aby porozuměly, že každý má cenu, hodnotu. Myslím, že program Zdravá mládež má ještě větší smysl než kdy jindy.

 

Pokud si to myslím správně, tak nadace podporuje jednoho lektora, který je služebně starší než Ty. Všichni ostatní tedy prošli grantovým řízením pod Tvýma rukama?

Je to tak. Jakmile jsem nastoupil, tak grantová řízení probíhají pod mým vedením. Nepřijímáme grantovou žádost jen jako papír, ale setkáváme se s tím člověkem, který by měl být podpořený, a pokud možno i se zástupcem z jeho církve. Je pro nás důležité, aby to byli lidé, kteří mají pevné zázemí svého místního sboru. Mám za sebou desítky a desítky moc hlubokých setkání a rozhovorů s těmito lidmi.

 

Dá se dopředu poznat dobrý lektor?

To je taky dobrá otázka. Při mé praxi už by měl člověk poznat dobrého lektora. Vybavuje se mi třeba jeden opravdu legendární lektor, Patrik Müller v Liberci. Když jsem s ním poprvé mluvil, tak se mi zdálo, že toho neumí moc povědět. Problém ale je, že já nejsem cílová skupina. Cílová skupina jsou děti ve škole. Ukázalo se, že ti samí lidé, kteří mi připadali ne úplně připraveni na lektorskou práci, jsou mezi dětmi jako ryba ve vodě. A stali se z nich vynikající lektoři s výbornými ohlasy u škol i u dětí. Možná důležitější než osobní vybavení a schopnost mluvit, je určité nastavení. Když má člověk opravdu touhu pomoci mladým a vnímá to jako vnitřní povolání, bude to vždycky fungovat.

 

Kromě lektorů jsi také musel přímo do nadace vybírat a přijímat nové zaměstnance. Nadace nemá žádné personální oddělení, takže zodpovědnost je na výkonném řediteli. Slyšela jsem i názor, že toho nadace po uchazečích o zaměstnání vyžaduje až příliš. Myslím ale, že to je promyšlený tah. Je to tak?

Náš tým jsme museli neustále rozšiřovat, tak jsme hledali, jak na to. Trochu jsme někde něco načetli, ale nejsme vyškolení personalisté. Věděli jsme, že potřebujeme najít lidi, kteří budou muset zvládat nemalé administrativní i jiné úkoly. A zároveň je nemůžeme zaplatit tak, jak by je zaplatil byznys. Navíc pracujeme s věřícími lidmi, takže tím se nám trochu zmenšuje okruh, kde hledáme.
Bylo potřeba se modlit a očekávat, že Pán Bůh pošle ve správný čas na správné místo správného člověka. Zároveň jsme dělali, co jsme mohli, a nastavili jsme opravdu téměř překážky pro žadatele. Různé testy, zkoušky, pohovory, někdy i více vln pohovorů. Byla za tím myšlenka, že když to ten člověk vydrží a tím vším projde, tak to bude patrně někdo, kdo sem patří a kdo bude schopný nést spolu s námi břímě služby.
Dá se říct, že se nám to osvědčilo. Máme za sebou ale i zkušenosti, kdy to nefungovalo a museli jsme se s některými lidmi rozloučit. Loučili jsme se ale v dobrém. Myslím, že všichni z těch lidí zůstali jako dárci v dálkové adopci.

 

Je pro Tebe hledání nového zaměstnance hezká část práce?

Hledání nového zaměstnance je vždycky výzva, a to ohledně kapacity. Vyhlásit výběrové řízení, potom procházet nabídky, setkávat se s lidmi. Jinak je ale ohromná věc setkávat se s lidmi, kteří jsou připraveni a ochotni jít do téhle služby. Nakonec jsme museli vybrat jednoho, což není jednoduché, ale lidsky řečeno to bylo velké obohacení. V tomhle smyslu odcházím z nadace velmi bohatý.

 

Od začátku Tvého působení v nadaci Ti po boku stála manželka Daniela. Jak jste se poznali?

Když jsem uvěřil, bylo mi 21 let. Automaticky jsem se zařadil do Jednoty Bratrské v Ústí nad Orlicí a tam byla malá skupinka mládeže. Dá se říct, že jsme tam byli jediní dva, kteří mohli patřit k sobě. To je zvláštní situace. A zároveň nejméně rok jsme ani jeden tímto způsobem neuvažovali. Oba jsme chtěli sloužit Pánu Bohu a společenství pro nás nebyla příležitost seznamky, ale příležitost rozvíjet svoji víru. Asi po roce jsem si ale říkal: „No, tahle dívka je hluboce věřící, takhle by mohla vypadat moje budoucí manželka.“ A pak už to přerostlo v myšlenku, zda by to nemohla být ona, a nějak jsme hledali, co dál. Nyní jsme více než 40 let manželé.

 

Když jsi nastoupil do nadace, byl jsi jediným zaměstnancem. Od začátku Ti ale Daniela pomáhala, později se stala zaměstnancem na plný úvazek. Jaké to je, když je manželka Tvou podřízenou v práci?

Správní rada mě během výběrového řízení na ředitele podrobně seznámila s tím, co nadace dělá a jaké by byly jejich představy, co by se mělo rozvinout. O všech věcech jsem říkal: „Ano, tohle je dobré, rád bych to dělal. Jenže to není práce pro jednoho člověka.“ Opravdu to tak bylo. Nadace měla kapacitu růstu. A tak mi Daniela začala pomáhat dobrovolnicky. Práce bylo dost a já jsem věděl, že je velmi šikovná v administrativě, je na rozdíl ode mě systematik. Také asi za půl roku se měla hlásit po mateřské na úřad práce, tak jsme uvažovali pragmaticky, že bude mít něco do životopisu.
Práci se pod jejíma rukama ale začalo velmi dařit. Když to správní rada postřehla, řekla okamžitě, že ji zaměstnáme, abychom o ni nepřišli. Bylo to jen na hodinu denně, ale práce rostla a po čtyřech letech musela Daniela již na plný úvazek. Prakticky celých 22 let byla mojí pravou rukou. V naší spolupráci se kombinovaly naše schopnosti, já jsem spíš vizionář a ona je ten, kdo tomu dá systém. A zároveň, když se na to dívám zpátky, tak by to ani jinak nešlo. Mít jenom jednoho nebo druhého, to by nestačilo.

 

Je těžké nepovídat si o práci, když jste doma?

My se o to pokoušíme. Oba jsme ale nesli velkou míru odpovědnosti a nemluvit doma o práci je prakticky nemožné. Zítra mi končí pracovní smlouva a dosud jsme se to nenaučili. Snažíme se pracovní věci řešit v práci a soukromě si čím dál tím víc povídáme o obyčejných věcech, jak nám je, jak se mění náš život, co spolu podnikneme, samozřejmě máme taky pět dětí a šest vnoučat, takže témat k rozhovoru týkajících se naší širší rodiny je dost.

 

Pomohla společná profese Vašemu manželství, nebo to byla dlouhá zatěžkávací zkouška, kterou nedoporučujete?

Pokud pracují manželé spolu a zvlášť pokud manželka nese spolu s manželem vysokou míru odpovědnosti, je to zatěžkávací zkouška zcela určitě. Určitě to ale také přináší něco pozitivního. Ale nevím, jestli to převyšuje to těžké. Zároveň vidím v zahraničí i kolem sebe, že to není úplně neobvyklé schéma, manžel ředitel, manželka v nějaké zodpovědné funkci. A není to proto, že by manžel hledal, jak zaměstnat manželku. Pokud máme stejné nastavení, určitou jednotu, máme jednotu i v té službě, dává to smysl. Lehké to ale není.

 

Ty, ale i Daniela, máte před sebou více volna než doposud. Co plánuješ? Na co se těšíš?

Každý, kdo mě zná, tak ví, že rád sportuju. Při práci v kanceláři toho ale moc nenasportujete a není ani dostatek času. Většina lidí mi říká: „Ty budeš určitě hodně jezdit na kole!“ Asi ano. To mě těší a baví. Manželka ještě na půl úvazku v nadaci nějakou dobu bude. Ale určitě už teď máme více času na sebe. Doufám, že to bude požehnaná doba, kdy budu moci porozumět, co dál, jaké další plány má Pán Bůh s mým životem.

 

Chtěl bys něco vzkázat nadaci a čtenářům rozhovoru?

V srdci mi asi nejvíc vyvstává poděkování, že můžeme pracovat s mnohými dárci. Víme, že za každou korunou je konkrétní srdce. Loni to bylo přes 11 milionů korun darů z České republiky! Koruna na bankovním účtu vypadá z pohledu banky vždycky stejně, ale věřím, že tady je v tom něco víc. Energie dobročinnosti, dobré vůle, modlitby. V tom smyslu v nadaci hospodaříme se zvláštními penězi. Druhá ohromná věc je, že nám Pán Bůh poslal schopné lidi, kteří nadaci spravují. Měl jsem možnost předat svou ředitelskou funkci Haně Nedvědické, společně jsme vnímali, že to bylo ve správný čas na správném místě pro správného člověka. Některé věci by ani nebylo možné časově vymyslet lépe, než jak to Pán Bůh připravil. Stejně tak ostatní spolupracovníci přišli v pravý čas, v některých případech jsme je dokonce v té době ještě ani nehledali.
Nejprve jsem pracoval jen já, potom s manželkou, pak se k nám připojila dcera. Až do roku 2018 byl ten hlavní personální kádr tvořený naší rodinou. Dnes už jméno Horáčkových může zůstat v historii nadace a vnímáme, že je v rukou schopných lidí. To je pro mě ohromné. A jak jsem říkal, odcházím obohacen setkáním se stovkami lektorů a dalších lidí. Ať tady nebo v zahraničí. Je to pro mě osobní poklad. Díky Pánu Bohu za to a doufám, že nadace bude moci dál být užitečná, tak jako byla až doposud a ještě více.

Sestřih rozhovoru si můžete pustit zde:

Působení nadace by nebylo možné bez konkrétních lidí. Věděli jste, že můžete přispět přímo na práci zaměstnanců nadace?

Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?

K odběru se přihlaste zde.