Reportáž z návštěvy Filipín

Ve dnech 4. až 11. července 2015 navštívili Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace, a Ing. Jaroslav Pleva, člen správní rady nadace, partnerskou organizaci International Needs na Filipínách (INPH).
Cíl návštěvy byl dvojí:

  • Co nejlépe poznat místní práci a projekty programu Dálková adopce PLUS®, které podporujeme z
    České republiky.
  • Projednat otázky spolupráce v oblastech, kde je třeba zlepšení.

Návštěvy se účastnil ještě Gradon Harvey, ředitel novozélandské pobočky International Needs (INNZ), která je hlavním partnerem pro filipínské projekty. ČR je druhým partnerem, zajišťujeme tam zhruba 22 % financování.

Filipínská strana naši návštěvu důkladně připravila. Při návratu do ČR jsme byli sice zcela vyčerpaní, ale návštěva nám přinesla řadu silných zážitků a setkání. A také ujištění, že filipínští kolegové dělají opravdu užitečnou a promyšlenou práci.

S filipínskými kolegy domlouváme zlepšení procesů
První den návštěvy jsme věnovali nutným rozhovorům s pracovníky INPH. Celkem jsme u „kulatého stolu“ strávili 10 hodin čistého času, vyměnili si poznatky, dohodli zlepšení některých procesů.

Reportáž z návštěvy Filipín
v roce 2010

Ředitel nadace Petr Horáček navštívil
Filipíny také v září 2010. Strávil zde 5 dní
a Vy si můžete prohlédnout jeho
zprávy a fotky z cesty.

 

Filipíny 1

Filipíny 2

Filipíny 3

Přímo na místo za podporovanými dětmi

Většina času našeho pobytu na Filipínách se však zaměřila na přímou návštěvu projektů „v terénu“. Měli jsme možnost navštívit a vidět děti, které z ČR podporujeme, a to přímo na místě, a poznat místní koordinátory programu dálková adopce.
Program totiž probíhá rozptýleně v různých oblastech, které jsou od sebe vzdáleny často mnoho hodin cesty. Samy jednotlivé oblasti mají mnohdy rozlohu téměř jako náš okres.
Nadace Mezinárodní potřeby podporuje celkem 117 dětí v 10 oblastech (červenec 2015).

Měli jsme možnost navštívit pět oblastí:

  • Carigara, provincie Leyte, ostrov vzdálený asi 1200 km od hl. města Manily – zde podporujeme nejvíce (22) dětí. Je to místo, kde na podzim 2013 udeřil v historii nejsilnější změřený tajfun na pevnině a zanechal za sebou nebývalé škody a tisíce mrtvých.
  • Santa Rosa, provincie Laguna (asi 40 km od Manily) – zde podporujeme 13 dětí.
  • Magdalena, provincie Laguna (asi 45 km od Manily) – 11 dětí podpořených z ČR.
  • Balubad, slum v centru města Marikina (asi 15 km od Manily) – 10 dětí podpořených z ČR.
  • Olandes, Marikina, slum na předměstí města Marikina v provincii hl. města Manila – 9 dětí podpořených z ČR.

  

Návštěva dětí v oblastech Magdalena a Santa Rosa

Kromě Patta, zkušeného řidiče mikrobusu, nás doprovázela místní koordinátorka Gloria. Pracuje s INPH již dlouhou řadu let a bylo patrné, že má velké zkušenosti a srdce pro děti, práci má dobře zorganizovanou.

K našemu velkému a milému překvapení nás na obou místech čekaly shromážděné všechny děti podporované z ČR. Tak tomu později bylo i na všech dalších místech a dosud nad tím nevycházím z údivu. Program návštěvy se totiž na poslední chvíli měnil a proti plánu jsme navštívili o dvě oblasti navíc. Koordinátoři pro nás tedy dokázali udělat téměř nemožné.

V Santa Rose jsme měli další vzácný zážitek: potkali jsme se nejen s dětmi, ale také s jedním z našich českých dárců. To je spíše neobvyklé, dárci z ČR zatím navštívili „své“ děti jen pětkrát.
Pan L. Š. si naplánoval návštěvu studentky Sahlee, kterou podporuje, a shodou okolností to proběhlo ve stejnou dobu, kdy jsme tam přijeli i my. Sahlee je vysokoškolačka a díky dobré angličtině si proto mohla se „svým“ dárcem pohovořit.

Nás čekal zajímavý úkol – měli jsme oslovit 13 shromážděných dětí, které čekaly, co jim návštěvníci z Česka poví. Hned na začátku jsme s překvapením zjistili, že děti rozumějí velmi slušně anglicky a zejména starší děti i velmi zdařile komunikovaly. Jinak náš úkol nebyl snadný, ale nakonec jsme měli z každého setkání potěšení a vždy se našlo nějaké téma k rozhovoru.
Obvykle jsme dětem pověděli něco o naší zemi. Vysvětlovali jsme jim rovněž, že naši dárci nejsou vždy bohatí lidé, ale že si váží nezasloužené výhody – že žijeme v zemi, kde je mnoho věcí snazších – a proto se rozhodli pomoci druhým. Většina dětí projevovala živý zájem také o křesťanství a modlitbu. Na každém místě jsme se v závěru návštěvy s dětmi společně modlili.

Budova, kterou INPH v Santa Rose používá, slouží také jako místo ke scházení s dětmi či rodiči při příležitosti zvláštních tématických seminářů či akcí. Je zde malá knihovna, kam děti mohou několikrát týdně přicházet a studovat si potřebné učebnice. Taková „miniknihovna“ je zařízena ve všech podporovaných oblastech. Ta zdejší zatím čeká na dovybavení počítačem, internetovým připojením a tiskárnou, což zde dosud chybí.

  

Za dětmi do města Carigary na ostrově Leyte

Vzhledem k všudypřítomným dopravním zácpám v Manile jsme museli na náš odlet do Leyte vyrazit již ve 3 hodiny ráno. Vzhledem k předchozí 18hodinové cestě z Evropy a 6hodinovému časovému posunu to nebylo nic příjemného.

Letěli jsme do oblasti Leyte, kde podporujeme 18 dětí a kde před dvěma lety udeřil ten hrozný tajfun. Následky tajfunu byly na některých doposud zničených budovách stále vidět. Slyšeli jsme vyprávět opravdu smutné příběhy.
Doprovázela nás Kaye, dlouholetá spolupracovnice INPH a sociální pracovnice s mnoha zkušenostmi. Její cenné znalosti a podrobnosti o programu dálkové adopce pro nás byly dalším dobrým zdrojem informací.

V Carigaře jsme se opět setkali se všemi dětmi podpořenými z ČR a bylo to velmi povzbudivé. Teď už jsme věděli, že děti od nás budou chtít také něco slyšet, a tak jsme k nim všelijak improvizovaně mluvili.
Děti se například ptaly, jak se česky řekne „dobrý den, děkuji a nashledanou“. Užili jsme si při tom mnoho legrace. Opět jsme se dostali na témata o Bohu a daru spásy v Kristu – na většině dětí bylo vidět, že je to pro ně živé téma. Vyprávěl jsem jim o tom, že první, koho jsem kdysi slyšel mluvit o Bibli, byl komunistický ředitel naší střední školy, který celou jednu hodinu hovořil proti Bibli a křesťanství. Nechtěně se tak stal prvním v mém životě, kdo ve mně probudil zájem o Bibli.

Na závěr jsem všechny děti jednotlivě vyfotografoval, takže od nás dárci mohli dostat fotografii z návštěvy. Bylo zde – jako i na všech ostatních místech – přítomno také několik rodičů dětí.
Také v Carigaře jsme zblízka viděli skvělou činnost místní koordinátorky Juwenille (dělá svou práci již 13 let) a její pomocnice Hany. Obě byly kdysi podpořeny v programu dálková adopce (Hana je stále podporovaná – dokončuje vysokou školu). Byla to sehraná dvojice, s dětmi si krásně rozuměly a bylo vidět, že u nich mají srdce. S nadšením hovořily o letních táborech a akcích, které pro děti každý rok organizují.

  

V Carigaře jsme měli mimořádnou možnost navštívit také čtyři rodiny podpořených dětí přímo v jejich „domech“, pokud lze takto jejich příbytky označit.
Neméně mimořádný byl způsob, jakým jsme se tam dopravili: vezli nás tatínkové některých dětí, které podporujeme, jedním ze zdejších nejběžnějších dopravních prostředků – pedikabem. Těchto primitivních šlapacích trojkolek zde jezdí odhadem 60 000 (tolik bylo loni účastníků tradičního závodu pedikabů kolem ostrova) a je to velmi častý zdroj obživy nižší vrstvy. Běžný pedikab nemá žádné převody, brzda je šlapací a je pouze na předním kole. Nezbytný je pochopitelně klakson, bez něhož, s nadsázkou, v Asii nejezdí ani kočárky pro děti…
Sami jsme si zkusili kousíček na pedikabu popojet a nebylo to vůbec snadné. Místní řidiči však jím bravurně kličkují v místním hustém provozu a děti v Carigaře nám předvedly, jak jeden pedikab může vézt až 9 osob.

Jednu věc jsme nepochopili: ani jeden z naší české dvojice není vysoké postavy, přesto jsme se jen s námahou vsoukali pod nízkou stříšku pedikabu. Náš novozélandský kolega, obrovitý Gradon, měl ovšem mnohem těžší úlohu!

  

 

  

Navštívili jsme celkem čtyři rodiny z dvaadvaceti, které tam z ČR podporujeme. Těžko slovy popsat ty primitivní podmínky dřevěných staveb na pobřeží ostrova, jenž je prakticky pravidelně sužován ničivými živly. Lidé totiž žijí v rizikových či záplavových oblastech, kde je půda levná či zdarma. Toto je smutný důvod, proč jsou rodiny dětí v programu dálkové adopce často zasahovány živelnými pohromami.

Rodina Michelle bydlí na samém břehu oceánu, podlaha je tak metr nad hladinou, při přílivu procházejí do vlastního domku po kotníky vodou. Když se po tajfunu vrátili ke svému domku, nebyl tam, ale viděli jeho zbytky asi 1 km daleko v oceánu. Sami byli evakuovaní. Díky následné pomoci po tajfunu mohli domek opět postavit, mezitím byl ale poničen dalším tajfunem a znovu opraven.

  

 

  

Další den na ostrově Leyte jsme navštívili příslušníky jednoho malého kmene jménem Mamanwa, který se sem přestěhoval z ostrova Mindanao z oblastí sužovaných nejprve islámskými, později komunistickými povstalci. Lidé z tohoto kmene žijí v primitivních podmínkách, mají vlastní jazyk i zvyky. INPH zde zvažuje spíše jednorázový projekt pomoci, aby mohli získat legální bydlení, případně se začlenit do okolní společnosti.

Z ostrova Leyte jsme se do Manily kvůli pětihodinovému zpoždění letadla vraceli až navečer. Bylo období dešťů, které nás na jednu stranu ochránilo před sžíravým vedrem, na druhé straně měla letadla kvůli bouřím zpoždění. Cesta z letiště v Manile do sídla International Needs má podle navigace trvat autem 27 minut, ale my jsme ji jeli přes dvě hodiny. V Manile je neuvěřitelný provoz: ve městě a v předměstích žije snad 16 milionů lidí.

  

S podporovanými dětmi v oblastech Olandes a Balubad

Poslední den, v pátek, jsme se dopoledne dostali do dvou oblastí: do Balubadu, kde máme 10 podpořených dětí, a do Olandes s devíti podpořenými dětmi.

Olandes je čtvrť velmi ohrožená povodněmi. V těchto dnech právě dost pršelo a rodiče prý s úzkostí sledovali stav řeky. Déšť však ustal a řeka byla klidná. Před šesti lety, v září 2009, byly domy v Olandes zaplaveny až pětimetrovou vrstvou vody. Tehdejší záplavy byly mimořádně ničivé a také naši dárci tenkrát pomohli prostřednictvím mimořádné sbírky.

Místní koordinátorka Joji pracuje s INPH 5 let, má na starosti 147 dětí, má výborně zorganizovanou práci a též pomoc mnoha dobrovolníků – rodičů. INPH má v Olandes k dispozici jen menší místnost a Joji proto rozdělila děti a rodiče do skupin. Skupiny se pravidelně scházejí každý týden. Doprovázela nás také Jannica, pracovnice pro komunikaci, která za necelé dva roky služeb prokázala filipínské International Needs výborné služby.

V Balubadu jsme měli krásné rozhovory s dětmi u kulatého stolu. Byla zde příjemná atmosféra a naší komunikaci patrně prospělo, že několik z dětí je již na VŠ.

  

Podobně setkání v Olandes bylo uvolněné a radostné. Děti i rodiče se ptali na své dárce. Alespoň na některé otázky jsem jim mohl odpovědět, protože jsem shodou okolností dárce znal, v jednom případě se dokonce jednalo o rodinu kazatele v mé církvi.

  

 

  

Cíl splněn

Z návštěvy Filipín jsme si odnesli bohaté poznatky z místní práce, setkání s koordinátory programu dálková adopce a dalšími pracovníky INPH. Ocenili jsme, že se nám mohli postupně věnovat a doprovázet nás na jednotlivá místa. Díky tomu jsme měli příležitost k mnoha hodinám rozhovorů, mohli jsme vidět práci opravdu zblízka.

Viděli jsme promyšlenou a důslednou organizaci pomoci. Máme z průběhu programu dálkové adopce na Filipínách dobrý dojem, protože jsme řadu věcí viděli na vlastní oči. Přesně to byl cíl naší cesty.

Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby