Ve dnech 20. až 22. března 2016 navštívil Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace, partnerskou organizaci International Needs (IN) v severní Indii – Dehradunu.
Cíl návštěvy byl dvojí:
- Osobně poznat místní práci a projekty programů Dálková adopce PLUS® a Podpora studentů biblických škol, které podporujeme z České republiky.
- Projednat další rozvoj spolupráce.
Návštěvy se účastnil ještě Pavol Šinko, ředitel slovenské partnerské organizace IN Network Slovakia.
Využili jsme setkání mezinárodního kongresu organizace IN v jihoindickém Bengalúru (dříve Bangalore) a ve dnech před kongresem a po něm jsme navštívili nejprve Bangladéš, poté severní Indii – Dehradun.
Nicanor a Elizabeth Tamangovi
Po skončení Kongresu IN, který se konal od 13. do 19. března, jsem zamířil do severoindického Dehradunu sám. Pavol Šinko mě sice doprovázel i tam, ale letěl o pár hodin dříve a už mě čekal na malém letišti na místě. Spolu s ním též Nicanor Tamang, jeden z prvních pracovníků IN, kazatel a dlouholetý ředitel nepálské pobočky. V Nepálu byl kvůli misijní činnosti vícekrát vězněn a v roce 1987 vypovězen ze země. Nyní s manželkou již dlouho pracuje v severoindickém Dehradunu, který leží asi 470 km od hranice s Nepálem. Odhaduje se, že v severní Indii žije kolem 6 milionů lidí nepálského původu. A především jim slouží dehradunské projekty IN.
Na fotografii je Nicanor s manželkou Elizabeth na Kongresu, kde se jim dostalo uznání IN za dlouholetou práci. Za nimi lze rozeznat tvář dalšího pracovníka IN ze samých počátků, Dr. Kena Gnanakana, zakladatele práce v Indii.
Krásy Dehradunu
Netušili jsme, jak krásné je město Dehradun. Dům rodiny Tamangových a také náš malý hotel se rozprostírají na zalesněném okraji města, který se zdvihá do přilehlých hor. Hotel se příznačně jmenuje „Rajpurské výšiny“ a působí jako z pohádky. Připojení k internetu bylo nečekaně dobré a využili jsme jej ke kontaktu s rodinami prostřednictvím Skype. Velkou výhodou Dehradunu je kromě krásného okolí také snesitelnější teplota. Horko z jihu zde zadržuje pás hor.
S Pavlem jsme si ještě před západem slunce vyšli do okolí. Obdivovali jsme krásu staveb i krajiny.
Ve zdejší přírodě volně žijí opice. V lesích se prý vyskytují i divocí sloni, tygři a levharti. Prý je ale neuvidíme, což bylo líto zejména Pavlovi, který by si s nimi rád pořídil skupinové foto.
Zahlédli jsme ceduli „Moravian Church“ (což je církev Jednota bratrská, založená v roce 1457 v českém Kunvaldu a ve světě známá také jako „Moravská církev“) a tak jsme nelenili vydat se podle směrovky na malé návrší, kde jsme našli skvostný kostelík. Mládež se tam zrovna připravovala na Květnou neděli.
V církvi
Neděle v Dehradunu nám dala příležitost vidět srdce služby manželů Tamangových, kterým je místní církev – sbor Bethany. Nicanor je srdcem i duší kazatel. Díky jeho činorodosti v díle evangelia kolem něj vznikl malý sbor, který vyrostl na zhruba 150 lidí. Většina členů se rekrutuje z nejnižších sociálních vrstev, téměř bez výjimky jsou to nepálští přistěhovalci. Mnozí z nich kdysi bývali ve velmi zbědovaném stavu, obtíženi alkoholem, drogami a démony.
Bohoslužbu vedl Ranjeet Gajmer, absolvující student biblické univerzity, kterého ve studiu podporují dárci z ČR. Jeho služba byla velmi přirozená, plná nadšení, v duchu radosti a chvály. Lidé, kteří dříve žili v duchovní pustotě a osobní bídě, se s potěšením zapojovali do chval, které se rozeznívaly celou místností až do širokého okolí.
Ranjeet pomáhá Nicanorovi s vedením sboru a mohl by se stát jeho přirozeným nástupcem.
Na fotografii je s manželkou Marti.
Byla právě Květná neděle. Když se Nicanor ujal slova, velmi prostě a důrazně povzbuzoval své věřící, že jsou pro Boha použitelní bez ohledu na svůj společenský status. Jako přirovnání použil obraz osla, zvířete bez valné ceny; právě jej si Ježíš Kristus nedlouho před svým ukřižováním vybral pro svůj příjezd do Jeruzaléma.
Sbor není uzavřený do sebe, ale ve všem myslí na své okolí. Lidé si vyzvedávali pozvánky pro své sousedy, aby s nimi navštívili příští bohoslužbu na Velikonoční neděli.
Děti měly malou scénku a tance. Tančily také starší dívky. V tanečních úborech jim to velmi sluší. Za pár hodin je ovšem chceme navštívit v jejich přirozeném prostředí, které už tak hezké není.
Když jsme později byli s Tamangovými na obědě v restauraci, Nicanor se dal do živého rozhovoru s majitelem, svým dobrým známým. V taxíku z letiště mluvil o Kristu s řidičem, který je rovněž jeho dobrým známým. Postupně nám připadalo, že se zná s polovinou Dehradunu a většině už několikrát řekl o Boží lásce v Kristu.
Koordinátorka Seema Pradhan
Seznámili jsme se rovněž s paní Seemou Pradhan, koordinátorkou podpory dětí i studentů, a její dcerou. Bydlí s rodinou ve čtvrti, kam půjdeme odpoledne, protože k ní přiléhá rozlehlý slum. Není zdaleka jen administrativním pracovníkem, ale koná mnoho každodenní práce především s dětmi ze slumu podporovanými v programu Dálková adopce PLUS®. Pohybuje se mezi nimi jako jejich maminka, některé jí tak i říkají.
Návštěva dehradunského slumu
Odpoledne jsme všichni vyrazili do slumu, který vznikl ilegálně na příkrých svazích koryta vyschlého potoka. Blízko odsud je hranice s chudým Nepálem, odkud přicházejí lidé v naději na lepší život. Přistěhovalci si zde začali postupně měnit původní stany či plechové příbytky za zděné domky. Vznikla primitivní infrastruktura. Mám celkem pro strach uděláno, ale občas se mi tajil dech z úzkých cestiček nad příkrým srázem, které vedly k domům s mnoha malými dětmi.
Nicanor se mezi dětmi pohybuje způsobem, který nelze napodobit. Celou řadu dětí mi představoval slovy: „To je moje ‚vnučka‘, ‚vnuk‘.“ Ve skutečnosti s ním děti nejsou příbuzné, ale Nicanor těmito výroky vyjadřuje, jakou hodnotu pro něho tyto děti mají. Zná je i jejich životní příběhy. Děti ho na oplátku nazývají „bedža“, děda. Když potkal chlapce na fotografii níže, který je závislý na drogách, asi minutu se objímali. Nicanor má titul doktora teologie a je poměrně známou a respektovanou osobou i daleko mimo svou zemi. Jeho sociální i kastovní status (což zde stále ještě mnoho znamená) dalekosáhle převyšuje ty, kterým slouží. O to nápadnější je, jak jim slouží s bezprostředností a prostotou.
Navštívili jsme i domek o jedné místnosti a přilehlé minikuchyňce, kde žije 10 osob. Ke slumu se přijíždí výstavní čtvrtí. Místní architektura je nádherná a stále jsem měl pocit, že jsem v Nepálu. Žije zde střední třída. Celá řada žen, které potkáme ve slumu, dělá služebné a uklizečky pro tyto domy.
Potkali jsme zde řadu dětí, které podporují dárci z ČR. Podpora rodinám umožňuje, aby mohly svým dětem dopřát základní vzdělání. Pro tyto děti je to naprosto strategické a rodiče jsou opravdu za naši pomoc velmi vděční.
Jak uvidíme na závěr naší návštěvy, IN navíc pro tyto děti zajišťuje velmi užitečné odpolední doučování, volnočasové a vzdělávací programy. V jednom domku se k nám shromáždilo 10 dětí, které podporují dárci z ČR. Nějakou chvíli jsme si povídali a pak jsem se za děti modlil.
Na jednom místě si stavěl domek tatínek jednoho z podpořených dětí. Nedostali jsme se k němu dolů, jen na nás volal, že moc děkuje za podporu!
Pavol se mezi dětmi pohyboval jako jeden z nich. Užili jsme si hodně legrace, když chtěl rozesmát šestiměsíční holčičku – podařilo se mu to.
Na večeři jsme s Nicanorem zašli do restaurace ve velkém obchodním domě. Bez přehnané sentimentality musím říct, že v nás byl zvláštní pocit, když jsme se ještě před chvílí pohybovali po slumu, kde se člověk bál udělat krok vedle, a teď jsme byli obklopeni dostatkem, na nějž jsme z našich končin zvyklí. Před očima nám však stále naskakovaly výjevy z odpolední návštěvy slumu.
Pondělí – ranní procházka
Druhý den ráno jsme si s Nicanorem vyšli na procházku do lesa. V ranním slunci je okolí hotelu zvlášť působivé. Dům Tamangových je kousek za kopečkem.
Čeká nás dopolední setkání s nepálskými studenty biblických škol. Odpoledne půjdeme do centra IN, kde probíhá mnoho důležitých služeb pro lidi z nejnižších vrstev.
Nepálští studenti biblických škol
V Nepálu zatím nejsou dobré teologické školy – křesťanství tam donedávna bylo trestné. Studium Nepálců nebo Indů nepálského původu proto probíhá na školách v Dehradunu. Z ČR nyní podporujeme celkem 16 studentů biblických univerzit. Navštívili jsme tři školy, na nichž studují.
První školu, Doon Bible College (česky: Biblickou školu Doon), založila v roce 1943 křesťanská misie ze Švédska. Ze školy vychází mnoho výborně připravených duchovních pracovníků, za jejichž službou zůstávají hluboké stopy.
Studenti právě měli půlhodinovou přestávku a přišli za námi ven, kde jsme poseděli, popovídali si a udělali jsme společné foto. Setkání s nimi na mne udělalo skvělý dojem. Vždy jsme v NMP považovali tento program za dobrý. Bibličtí studenti byli jedni z úplně prvních podpořených projektů z ČR – podporujeme je od roku 1997. Teprve tady, když jsem se se studenty setkal a viděl jejich zápal, mohl jsem bezprostředně vnímat kvalitu tohoto programu. Na této škole studuje 10 ze šestnácti studentů podpořených prostřednictvím NMP. Na jejich životě bylo možno poznat opravdové povolání ke službě.
Přestávka rychle skončila a my jsme s nimi zavítali na jejich pravidelnou bohoslužbu. Obklopila nás silná atmosféra víry, radosti ze spásy a touhy naplnit Boží povolání. Předtím mi jeden ze studentů, Nitin, říkal, jak je vděčný za tuto školu a jak moc se potom touží vrátit do Nepálu a sloužit svým lidem. Modlil jsem se s ním za naplnění této touhy.
Na shromáždění nás ředitel školy laskavě přijal, představil nás a požádal o slovo. Nečekali jsme to, ale oba jsme nakonec říkali totéž, každý ze svého pohledu: povzbuzovali jsme studenty, že jsou od Boha připraveni ke konání díla, které člověk sám ve své moci vykonat nemůže.
Také na další škole, Presbyterian Theological Seminary (česky: Presbyteriánském biblickém semináři), podporujeme 4 studenty. Setkání s nimi na nás zanechalo stejně dobrý dojem. V poslední navštívené škole, New Theological College (česky: Nové teologické univerzitě), kde si někteří studenti doplňují magisterské vzdělání, podporujeme dva studenty.
Návštěva doučovacího centra IN v Dehradunu
Obědvali jsme v hotelu a po krátkém odpočinku jsme se vydali do doučovacího centra, které zde IN provozuje. Je umístěné přesně doprostřed té slumové čtvrti, kde je nejvíce potřebných rodin.
Centrum se nachází ve dvou velmi prostých místnostech. Přesto má pro službu IN zcela zásadní význam. Probíhají zde kurzy praktických dovedností pro dospělé. Právě když jsme přišli, zde byly ženy na kurzu šití. Na fotografii níže je maminka jedné ze studentek, kterou jsme dopoledne potkali ve škole.
Pro děti podporované v programu Dálková adopce PLUS® se zde pořádá každodenní doučování, ale i hry, krátké biblické programy, děti zpívají křesťanské písně. Dá se říci, že v centru se dá dělat vše, co rodiny a děti potřebují (nakolik IN dokáže v těchto potřebách pomoci) a co přesahuje rámec života církve.
Nicanor opět s láskou vzpomínal, jak křtil rodiče mnohých dětí, když uvěřili; některé oddával; jakými potížemi ta která rodina procházela… atd. Je osobně spojený s osudy mnoha těchto rodin.
Dnes děti ovšem doučování neměly; bylo to speciální odpoledne s hosty. Mimochodem, z našeho pohledu nám nemusí dávat smysl, proč děti potřebují doučování. V Indii je to však běžné vzhledem k nepříliš uspokojivé úrovni většiny škol. Děti měly právě tento den postupové zkoušky a všechny jimi úspěšně prošly. Pokud by neexistovalo doučování, výsledky by prý byly dramaticky horší.
Děti si pro hosty připravily program. Nejprve se jich Seema zeptala, odkud jsem, a ony sborově bezchybně odpověděly: „Ček republik.“ Včera se to totiž učily správně říkat, aby si neudělaly ostudu!
Děti nejprve zpívaly své oblíbené písně o Boží lásce, při nichž se gesty a pohyby vyjadřuje to, co se v písni zpívá. Do jedné z písní jsme se s chutí zapojili i my. Také zde jsme dostali šály kolem krku jako projev úcty.
Podívejte se na video, kde děti zpívají a tančí:
Pak byl čas pro nás, abychom dětem něco pověděli. Oba jsme spontánně hovořili o tom, jak důležitá je pro nás víra a následování Krista. Říkal jsem dětem, že jim chybí mnoho věcí, které jsou v našich zemích běžné, avšak že mají duchovní poklady, které naopak mnohým na Západě chybí. Starší děti, tedy kolem dvanácti a více let, obvykle perfektně rozumí angličtině. Velmi pozorně sledovaly, co jim říkáme.
Fotili jsme se s dětmi podporovanými prostřednictvím NMP jednotlivě i ve skupině. Řadu z nich jsme předešlý den navštívili v jejich domech. Koordinátorka Seema mi poté představila dívenku, která dosud neměla dárce, ale předešlý den v naší české kanceláři dostali e-mail, že se jí právě ujala nová dárkyně.
O velkou legraci se nakonec postaral Pavol. V partnerské organizaci IN Network Slovakia totiž provozují velmi podobné středisko pro romské děti a mládež. Pavol je mezi dětmi jako doma. Být tu ještě týden, děti by se od něj neodtrhly. Pavol si prohlížel nástěnku s dětskými kresbami a začal je vtipně komentovat, vyptával se, kdo to kreslil apod. A protože by malé děti přece jen nerozuměly všemu anglicky, tak ledacos prostě předváděl. Děcka byla naprosto nadšená!
Pak si Pavol všiml, že na jednom obrázku je princezna. Její závoj se podobal našim šálám. Pavol ukázal na princeznu, vzal svou šálu a natáhl si ji za záda, jako by to byl závoj. To bylo něco pro děti – smály se na celé kolo! O to více, když si pak ještě všiml, že tam mají loutku opice, a začal s ní předvádět další kousky. Když jsme měli odcházet, musel jim na rozloučenou ještě jednou předvést „princeznu“. Opouštěli jsme centrum plné bouřlivého smíchu.
Tuto legraci si můžete vychutnat i na videu:
Jsme pro IN Dehradun hlavním partnerem
Večer jsme byli pozvaní k Tamangovým do jejich domu. Udělali jsme si také čas na rozhovor o všem z dehradunské IN, na co nebyl během dne čas.
Než jsme se rozloučili, ukázal jsem koordinátorce Seemě asi 6 skupinových fotografií z dnešního dne. Ona mi z hlavy a bez zaváhání napsala jména studentů. Všechny naprosto perfektně zná, stejně jako děti… většinou zná i jejich životní příběh či pozadí. To na mě udělalo velký dojem.
Je zde totiž mnohem více podpořených studentů, celkem asi 45. Kromě NMP je podporují i z jiných zemí. My z ČR jsme však jedním z největších dárců.
A pokud jde o děti v programu Dálková adopce PLUS®, podporujeme z ČR více dehradunských dětí než ostatní pobočky International Needs dohromady.
Zpáteční let
Naše návštěvy projektů skončily a my jsme se vydali na zpáteční cestu. Zatímco z ČR jsem po všechny přelety cestoval velmi hladce a vždy na sedadle u nouzového východu, což je velmi pohodlné, na cestě domů bylo lidsky řečeno skoro „všechno špatně“.
Co vše se stihlo přihodit:
V Dehradunu mělo letadlo 4 hodiny zpoždění kvůli bezpečnostním opatřením, protože ten den ráno došlo k teroristickým útokům na letišti v Bruselu. Přivezli nám již odbavené kufry na plochu, každý jsme si vyhledali ten svůj a identifikovali jsme se pasem a lístkem z odbavení.
V Bombaji jsem měl mít 6 hodin rezervu na přestup, takže jsem si vlastně na příjemném letišti v Dehradunu odpočinul bez zvláštních obav, zda stihnu přípoj.
Letadlo mělo mezipřistání v Dillí, kde většina lidí vystoupila a nastoupili jiní. Asi 10 jich mělo lístky na již obsazené sedadlo, včetně mého. Rezervační systémy v Dehradunu nějak selhaly. Řešilo se to asi 45 minut a lidem „tekly nervy“.
Po přestupu v Bombaji jsem během devítihodinového letu měl sedět opět u nouzového východu, ale moje místo bylo už zase obsazené. Seděl jsem tedy jinde, ale měl jsem štěstí na milé spolucestující.
V Londýně bylo úplně plné letadlo a personál říkal, že si do letadla nemohu vzít ani svou tašku, že ji musí odbavit.
Prostě vše bylo jinak, než obvykle, ale do Prahy jsem se nakonec dostal podle plánu. Na zpáteční cestě člověk při vidině domova snáší obtíže mnohem snadněji!
Cíl splněn
V Dehradunu jsme mohli vidět osobní práci s dětmi i rodinami, která přesahuje obvyklý rámec sociální či humanitární práce. Podobně silný dojem jsme si odnesli i ze setkání se studenty biblických škol. O práci dehradunských kolegů jsme získali velmi dobré mínění. Věříme, že každá koruna podpory těchto projektů přináší hluboký užitek.
Mgr. Petr Horáček,
výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby