Ve dnech 8. až 12. března 2016 navštívil Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace, partnerskou organizaci International Needs (IN) v Bangladéši (INBD).
Cíl návštěvy byl dvojí:
– Osobně poznat místní práci a projekty programu Dálková adopce PLUS®, které podporujeme z České republiky.
– Projednat další rozvoj spolupráce.
Návštěvy se účastnil ještě Pavol Šinko, ředitel slovenské partnerské organizace IN Network Slovakia.
Využili jsme setkání mezinárodního kongresu organizace IN v jihoindickém Bengalúru (dříve Bangalore) a ve dnech před kongresem a po něm jsme navštívili nejprve Bangladéš, poté severní Indii – Dehradun.
Přílet do Bangladéše
Časový posun v Bangladéši je + 5 hodin oproti našemu času. Můj let vedl přes Dubaj a trval přes celou noc z pondělí 7. března na úterý 8. března, čistý čas letu byl 12 hodin. Na letišti v Dháce na nás dojemně čekal ředitel MacDonald Adhikary a dva kolegové, kteří administrují program Dálková adopce PLUS®, Lawrence a Calbert. Dostali jsme dokonce květinu! Tu jsme jim později věnovali pro jejich manželky.
Kolega Pavol je neúnavný fotograf a na fotce zachytil, jak klesáme nad Dháku.
Ředitel bangladéšské IN je dítětem zázraků
Ředitel INBD, MacDonald Adhikary (na fotografii), je synem legendárního zakladatele největšího protestanského sboru v Bangladéši a zakladatele práce INBD, Smitha R. Adhikary. Mac se narodil se smrtelnou chorobou ledvin a lékaři si byli jisti, že nepřežije týden. Stejnou diagnózu potvrdila vyšetření i v dalších nemocnicích. Mac však stále žil, protože rodiče věřili, že jej Pán Bůh uzdraví, a každou neděli jej nosili k modlitbám ve shromáždění. Po šesti měsících odborné vyšetření potvrdilo, že jeho ledviny fungují a jsou zdravé.
Bezpečnostní rizika mění náš program
Středa 9. března měla být naším „velkým dnem“: po dopolední prohlídce projektů vzdělávání pro děti v hlavním městě Dháka jsme měli 6 hodin cestovat autem na sever k projektům u slumu Naogaon.
Nakonec však pro nás středa byla podstatně klidnější; radikální náboženské skupiny totiž vyhlásily v zemi stávku a cestovat mimo Dháku v nočních hodinách by bylo nebezpečné.
Z lidského hlediska to byla vynikající změna plánů. Den po příletu jsme pochopitelně cítili dopad dlouhého letu a pětihodinového posunu času.
Škola Banasri ve slumu v hlavním městě Dháka
Náš skutečný středeční program byl ovšem velmi užitečný. (Také důvod stávky byl nakonec pozitivní, jak jsme se později dozvěděli.) Navštívili jsme hlavní sídlo IN v Dháce, kde je pár skromných kanceláří a v přízemí budovy jsou školní třídy. Budova má pohnutou historii. Od svého vzniku v roce 1974 až do roku 2006 pracovala IN v pronajatých prostorách. V muslimské zemi však křesťanské projekty narážely na časté a neočekávané výpovědi. Proto otec současného ředitele, Smith R. Adhikary, snil o vlastní budově IN. Kvůli mimořádně přísným postojům tamních úřadů nebylo snadné realizovat ani to. Když IN po velkém úsilí získala nutná povolení i prostředky a dům dokončila, přišla zásadní hrozba. Militantní muslimská skupina v čele s nebezpečným vůdcem nazývaným Bangla Bhai dala pracovníkům IN na srozuměnou, že tento projekt zde nebude trpět. Teroristé zbili a vážně zranili několik pracovníků IN a vyhrožovali bombovými útoky. Ty byly typické pro jejich činnost. Bylo to natolik vážné, že vedení IN již téměř rozhodlo prodat hotový dům a postavit centrum jinde. Jenže co když za nimi teroristé přijdou i tam? Zahájili tedy dlouhý řetěz modliteb. Do tří měsíců byla organizace Bangla Bhaie rozprášena vládními silami. Speciální komando dopadlo hlavní vůdce a ti byli následně 30. 3. 2007 odsouzeni k trestu smrti. Měli totiž na svědomí více teroristických počinů.
Tímto příběhem jsme byli silně dotčeni. V každém koutě domu bylo možno vnímat víru, s kterou lze projít nemožnými situacemi.
Návštěvy tříd ve škole v Banasri
Všude, kam jsme přišli, jsme byli srdečně uvítáni. Návštěv si tu umí vážit.
Děti i učitelé ve všech školách očekávali, že jim návštěvníci něco poví. Byli jsme tím mírně zaskočeni, ale zároveň jsme si přitom užili i mnoho legrace. Jednou, když jsme děti učili pár našich slov, jindy, když ony učily nás jejich výrazy. Jinde naše jména někdo z žáků přepisoval na tabuli do jejich bengálského písma.
Pak jsme někde objevili glóbus a vysvětlovali jsme, odkud jsme přišli a kudy se sem letí.
V jiných třídách jsme mluvili o tom, co nám osobně přinesla víra v Ježíše Krista. Mluvili jsme o lidech, kteří jsou dárci jejich podpory, že řada z nich nepatří k bohatým vrstvám, přesto však chtějí pomoci těm, kdo jsou na tom nesrovnatelně hůře.
Ve školách děti dostávají také oběd. Bylo vidět, že pracovníci IN mají o děti opravdovou péči a jdou i do velkých projektů s nevšední vírou. A stále jim to vychází, přestože jako křesťané jsou ve své zemi pod mimořádným tlakem a lidsky řečeno mohou kdykoliv přijít do velkých potíží. Již přes 40 let se zde IN pohybuje jako na příslovečném minovém poli. Přesto její práce roste a získává vděčnou podporu veřejnosti.
Škola pro pracující děti, návštěva rodin
V centrální budově IN probíhá řada dalších veřejně prospěšných programů jako např. kurzy pro dospělé, služby seniorům, biblické vyučování. Mimořádně pozoruhodný je také program odpoledního vyučování, tzv. Drop-in centrum, pro cca 25 dětí. Tito školáčci nemohou navštěvovat běžnou školní výuku z velmi prostého důvodu: chodí do zaměstnání. Je to až doposud krutá součást bangladéšské reality. Zákon dětskou práci zakazuje. Ve skutečnosti se ale nikdo o dodržování zákona nestará a tisíce rodin musí nechat své děti přivydělávat z důvodu holého přežití. Dva ze školáčků centra Vám představím přímo z „pracoviště“ (autorem fotografií je ředitel MacDonald Adhikary): Vlevo vidíte děvečku v domácnosti, vpravo zámečníka ze svařovny.
Navštívili jsme několik rodin, z nichž dvě mají děti podpořené dárci z ČR. Setkali jsme se s tím, co je typické pro programy Dálková adopce PLUS® – plechové příbytky, chudoba. Uprostřed ní žije někdo, kdo dostal šanci pro změnu, šanci pro kvalitní vzdělání v přátelském prostředí. Na fotografii vpravo je rodina podporovaného chlapce jménem Mizamur Rahman (ten je podpořen dárcem z jiné země).
Dětský domov pro sirotky a ohrožené děti Savar
Ve středu odpoledne jsme navštívili největší projekt IN v dhácké čtvrti Savar: je tu základní škola a nedaleko dětský domov pro sirotky a ohrožené děti, který momentálně pečuje o 198 děvčat. Kromě základní péče zde děti dostanou kvalitní základní vzdělání. Nejprve jsme se podívali do několika tříd základní školy. Poté jsme se přesunuli k nedalekému dětskému domovu nazývanému „Dětská vesnička Savar“.
Čekalo nás uvítání, které nás přes naše určité zkušenosti přece jen ohromilo. Zvláště když bangladéšští kolegové kvůli stávce zásadně změnili program a plán této návštěvy vznikl teprve večer předešlého dne.
Zde je uvítací ceremoniál:
V dětském domově jsme byli v deseti třídách. Pozdě odpoledne jsme se zúčastnili shromáždění celé vesničky. Zde se také šijí školní uniformy, na které NMP získávala prostředky ve Vánoční sbírce 2015.
Projekt dětského domova Savar není levný, i když je domov vybaven jen prostě, a několik desítek dětí dosud nemá osobního dárce. Děti tu žijí ve velmi prostých podmínkách, ovšem většina z nich sem přišla – obrazně řečeno – z pekla. Nyní tu dostávají plnou a laskavou péči. V dětském domově děti prospívají ve všech směrech, „postaví se nově na nohy“. Často ještě i po opuštění dětského domova studují s podporou IN další školy, včetně univerzit.
Při závěrečném shromáždění jsme pořídili krátké video z představení dětí a šikovných tanečnic:
Na závěr jsme si vychutnali malé pohoštění. Jeden ze zaměstnanců vyšplhal pro kokosové ořechy, usekl špičku ořechu a my jsme brčkem pili tekutinu. Tyto zralé zelené ořechy jsou plné kokosového mléka, odhaduji, že je ho nejméně dvě deci.
Ve čtvrtek se vydáme na sever do školního projektu pro asi 250 dětí. Čeká nás nejméně 12 hodin cesty, a proto vyjedeme už v 6 hodin. Zpět se máme dostat v lepším případě o půlnoci. Naopak pátek – poslední den našeho pobytu – bude téměř volný. V muslimském Bangladéši jsou totiž volnými dny pátek a neděle; sobota je pracovním dnem.
Úřady jsou nadšené
V loňském roce se práce bangladéšských kolegů dostala pod vážný tlak, když byla IN vyšetřována komisí složenou z nejvyšší úřednice oblasti (tzv. UNO), starosty, vedoucího sociálního úřadu a náčelníka policie.
Důvodem byla stížnost na to, že dvě dospělé slečny, které dříve žily v savarském dětském domově provozovaném IN, požádaly pastora o křest. Po dlouhém vyšetřování komise dospěla k závěru, že stížnost je bezpředmětná, neboť obě dívky bez pochybností potvrdily, že je ke křtu nikdo nepřemlouval, nýbrž se pro něj rozhodly samy na základě vlastní víry a čtení Bible. Nejvyšší úřednice oblasti později osobně navštívila dětský domov v Savaru a byla hluboce dojata touto prací a nadšením dětí. Na závěr návštěvy tato úřednice sama dětem zazpívala národní píseň. O práci IN nyní hovoří veřejně s velkým uznáním.
Video z projevu nejvyšší úřednice:
Čtvrtek: cesta na sever do vesnické oblasti Naogaon
Velmi časně ráno jsme spolu s pracovníky IN, Lawrencem a Calbertem, vyrazili autem do vesnice Kujail v oblasti Naogaon na severu Bangladéše, kde IN provozuje vlastní školu. Podle mapy na Google má 289 km cesty trvat necelých 7 hodin bez provozu.
Opravdu jsme cestu zhruba za tento čas urazili. Je ovšem třeba dodat, že „bez provozu“ v Bangladéši znamená něco úplně jiného než v Čechách. Země je sotva 2x větší než ČR, ale má téměř 16x tolik obyvatel. Silnice jsou celkem slušné, ale když na ně vyjedou všechny náklaďáky, motorky, skútry a nejrozličnější jezdítka, podobá se jízda spíše přískokům. Počet jízdních pruhů nezáleží na značení silnic, nýbrž jde o zcela proměnlivou veličinu v závislosti na šíři vozidel, šířce a sjízdnosti okrajových pruhů. Tamní řidiči provádějí z našeho hlediska neuvěřitelné kousky.
Viděli jsme kus světa! Na severu se hodně pěstuje rýže. Cestou zpět jsme požádali o zastávku u malé rýžové farmy. Majitel nám ochotně ukázal zařízení a vysvětlil technologie. Sklízet prý lze i 3x do roka. Během růstu se rýže 3x přesazuje do větších rozestupů. U každého pole uvidíte čerpadlo, které sem žene vodu z níže položených zdrojů. Po sklizni se rýže ve speciálních nádržích zalije vodou a dvě hodiny se vaří. Pak se na velkých betonových prostranstvích suší a buď se mlátí či vyšlapuje, nebo – jako na fotografii zde – mají na zpracování stroje. Zbývající plevy se shromáždí na krmení zvířat.
Velmi často jsme míjeli malé cihelny, což je zde častý byznys. V přelidněném Bangladéši se neustále staví.
Nesčíslněkrát jsme viděli převážet krávy na nejrůznějších vozidlech či náklaďácích. Čtvrtek je totiž den trhů. Zejména při zpáteční cestě jsme též potkávali náklaďáky s otevřenými klecemi plnými tisíců živých slepic. Bangladéš je muslimský stát a často je slyšet zpěv z mešit, jsou zde vidět cyklisté s megafony, kterými svolávají ostatní na náboženské akce. Kousek cesty vedl po skutečné dálnici – asi 60 km – a po dlouhatánském mostu přes řeku Brahmaputru. Zrovna nás míjel vlak. Řeka se v ploché krajině rozlévá do šířky a vytváří nespočet ostrůvků. Těžba písku z Brahmaputry je dalším velkým byznysem.
Jak jsme se blížili k Naogaonu, silnička se zužovala, ale také slábl provoz.
Škola pro chudé vesničany v Naogaonu
Na místě nás opět čekalo ohromující uvítání. Pohostinným a přívětivým Bangladéšanům je to zřejmě vlastní, zvláště když je jen málokdy poctí návštěvy. Vzhledem k náročnosti cesty do Naogaonu není divu. Procházeli jsme dlouhatánským špalírem dětí skandujících uvítací pokřik. Projekty IN jsou zde umístěné v malé vesničce, a tak jsme se chtě nechtě stali atrakcí pro celou komunitu. Od dětí ze školy jsme obdrželi typický květinový věnec na krk.
Podívejte se na video, jak nás děti vítají:
Dopoledne do školy provozované IN chodí 180 dětí z první až čtvrté třídy. Odpoledne přichází „druhá směna“, 100 dětí z páté až osmé třídy. Při příležitosti naší návštěvy však přišly úplně všechny děti. Na zorganizování návštěvy měli pracovníci IN kvůli předchozí změně našeho programu jen jeden den. Byli jsme proto účastí celé školy ohromeni.
Stáli jsme na nádvoří obklopeni téměř třemi sty nadšených dětí, starší děti se s námi dávaly anglicky do hovoru. Několik dětí mě požádalo, zda bych se za ně modlil, což jsem rád udělal. Později jsem si s úžasem uvědomil, že patrně všechny z nich jsou z muslimských rodin. K modlitbě mají ovšem velký respekt. Pozdravili jsme shromážděné děti a chvíli jsme odpovídali na několik otázek, které formulovaly dobrou angličtinou.
Poté jsme se vydali do tříd, kde jsme opět hovořili s dětmi a někde se za ně rovněž modlili. Naši návštěvu uzavřelo shromáždění celé školy s programem s písněmi a tanci. I zde jsme oba dostali slovo. Neměli jsme možnost se s Pavlem domluvit na tématu předem, ale shodně jsme oba mluvili o tom, co pro nás osobně znamená naše víra. Součástí programu byl malý ceremoniál, kde jsme předávali dárky asi dvanácti dětem, které ukončily třídu se samými jedničkami.
Prohlédli jsme si sousední pozemek v majetku IN, kde má vzniknout sirotčinec pro děvčata i chlapce. Škola IN je kvalitní a bez poplatků. V širokém okolí je pro chudé vrstvy jedinou možností ke vzdělávání. Místní lidé si proto IN patřičně váží. Náboženskou nevraživost přemáhá v projektech IN praktická láska. Každým rokem rozhoduje kolegium učitelů o přijetí dalších dětí. Klíčovým hlediskem je ekonomický stav rodiny. Místní lidé si váží toho, že International Needs pomáhá těm, kdo to potřebují, a nebere v potaz jiná hlediska.
Prostý život v Naogaonu
Před návratem domů jsme ještě zašli do dvou rodin v blízkém okolí. Ocitli jsme se v „jiném světě“ a mohli jsme nechat oči na všem, co jsme viděli. Navštívili jsme dvě děti podporované z ČR. Nejprve chlapce Asrafula, kterého jsme zastihli s jeho maminkou a maličkou sestrou v plechovém domečku. Tatínek je řidičem trojkolového šlapacího vozíku a právě byl v práci. Domek mají v osobním vlastnictví na základě půjčky podobné naší hypotéce. Jsou to vlastně tři jednoduché řadové příbytky. Naproti vchodům je řada tří kuchyní – jednoduchých chýší s typickou pecí z pálené hlíny. Topí se zde dřevem nebo čímkoliv, co hoří. Plynovod tudy nevede! V areálu je kout se společnou studnou a sprchou zároveň.
Druhé z navštívených dětí, dívka Khotamoni, žije v cihelném domku oplácaném hlínou. Prý to ale v dešti vydrží, mají na to osvědčenou technologii. Domky vypadají půvabně.
Všichni lidé se k nám v Bangladéši chovali hezky. Prakticky vždy jsme se setkali jsme se vstřícnými reakcemi.
Cesta z Naogaonu zpět do Dháky
Plní zážitků jsme asi v 16 hodin nastoupili do auta na zpáteční cestu. Těšili jsme se, že s postupujícím večerem bude slábnout provoz, ale pravdou byl pravý opak. Do hlavního města směřovaly dlouhé konvoje náklaďáků se vším možným, často s živými zvířaty. Mezitím se kolem aut proplétalo vše, co má kola, včetně vozíků ručně tlačených chlapci školního věku.
Náš řidič předváděl neuvěřitelné kousky. Zdá se, že v Asii neplatí pro provoz žádné pravidlo. Řidiči někdy ignorují i signály policisty či světla semaforů. Provoz je tak hustý, že nejčastější příčina smrtelných nehod v Evropě – usnutí za volantem – zde nepřichází v úvahu. V praxi to vypadá takto: jede se po silnici; když je plná, tak vedle ní; když nejde ani to, tak v protisměru. Klakson je klíčovou součástí každého vozidla. Přes první děsivé dojmy pro duši Evropana to vše ale opravdu funguje.
Náš malý mikrobus dorazil k hotelu v pátek v 1,30 nad ránem. Páteční den nám již umožnil jen krátkou prohlídku města a společný oběd se spolupracovníky IN. Navštívili jsme největší protestantskou církev Bethel AG založenou panem Smithem R. Adhikary, otcem současného ředitele IN. K bohoslužbám se zde schází 350 osob.
Křesťanská organizace v islámské zemi
Bangladéšská organizace IN pracuje pod stále přítomným ohrožením ze strany islámských úřadů. Přesto děti ve škole citlivě vyučuje příběhům i pravdám z Nového zákona. O Ježíši je totiž mnoho napsáno v Koránu, kde je Ježíš nazýván „Isa“. V projektech IN ovšem vyučují, co o Isovi učí Bible. Pastor a zároveň učitel má možnost navštěvovat děti i v rodinách. Muslimové zvlášť vděčně přijímají modlitbu, když mají potíže či zdravotní problémy.
Pomozte i Vy
Do pomoci chudým dětem v Bangladéši se můžete připojit i Vy v programu Dálková adopce PLUS®:
Ohrožené děti z dětských domovů Savar a Bethany v Bangladéši
Děti z chudých rodin ze slumů z Bangladéše
Nebo pomozte občasným darem na podporu dětského domova Savar nebo Bethany v Bangladéši.
Krvavá historie Bangladéše
Návštěva muzea prvního premiéra samostatného Bangladéše, šejcha Mudžíbura Rahmána, v nás zanechala hluboký dojem a nesmazatelně doplnila náš obraz o krvavých událostech, které se v Bangladéši odehrávaly v 70. letech minulého století. V roce 1947 totiž v této části bývalého Bengálska vznikl tzv. Východní Pákistán (který se stal součástí Islámské republiky Pákistán), vzdálený od Západního Pákistánu (který připadl Indii) 1500 kilometrů. Bengálci však hovořili svým jazykem a žádali autonomii a používání mateřštiny v úředním styku.
Od roku 1952 propukaly pod vedením Rahmána nejrůznější národní protesty a Rahmán byl často vězněn. Když se později konaly volby do parlamentu, dostal z této části Pákistánu 99 % hlasů. Protesty vyústily do požadavku autonomie. Tento vývoj se Pákistánci rozhodli „utopit v krvi“ a vyslali do Bengálska armádu… Zahynuly až 3 miliony lidí. Sousední Indie stále silněji protestovala proti zvěrstvům, která byla namířena proti všem Bengálcům, ale zejména proti hinduistické menšině. V roce 1971 napětí vyústilo ve vojenský konflikt, v němž Indie během jedenácti dní pákistánskou armádu rozdrtila. Bangladéš se stal samostatným státem a Rahmán premiérem.
V zemi a zejména v armádě byla ale stále silná vrstva těch, kteří vzhlíželi k Pákistánu a starým časům. V roce 1975 provedli vojenský převrat a postříleli Rahmána i s jeho manželkou a třemi syny. Přežily pouze dvě dcery, které byly v té době v zahraničí. Armáda vyhlásila výjimečný stav (až do roku 1991) a na jeho základě vládla dosazená vláda. Po obnovení demokratického systému došlo k svobodným volbám a premiérkou se stala Rahmánova dcera Šejch Hasínva, která je v této funkci dodnes (viz fotce).
Nyní jsou souzeni (a k trestu smrti odsuzováni) někteří z těch, kdo se tehdy dopustili zločinů. Právě na poslední rozsudek soudu reagovala opozice vyhlášením středeční stávky. Muzeum je v domě, kde kdysi Rahmán s rodinou bydlel. Jsou zde zachované zdi se stopami kulek a na zemi jsou stále stopy krve obětí.
Následující den jsme časně ráno zamířili k letišti, odkud jsme s mezipřistáním v Dillí letěli do indického Bengalúru, kde se na Kongresu IN setkalo 46 zástupců ze šestnácti zemí světa.
Cíl splněn
Velmi jsme ocenili přičinlivost bangladéšských kolegů, kteří nám umožnili během krátké doby osobně poznat velkou část místní práce. Viděli jsme, že s opravdovým nasazením usilují o prospěch dětí a rodin v programu podpory. Jejich práce má lidsky i duchovně ohromný smysl a rádi bychom jim i nadále pomáhali co nejúčinněji.
Mgr. Petr Horáček,
výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby