Na dvě Radkovy přednášky o neveselém tématu holocaustu a antisemitismu do Vysokého Mýta jsem jel s určitou obavou. V přednáškovém sále střední odborné školy se mělo sejít vždy asi 120 žáků. Jak tohle dopadne? Udrží vůbec pozornost po celé dvě hodiny?
Radek kromě toho není úplně ten typ „jsem jeden z Vás“. Oblečený v tmavém obleku s kravatou přednáší v rámci programů Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě – české pobočky v Praze (ICEJ). Nevyhýbá se ani složitějším problémům a výrazům, ani výkladu některých základních historických faktů.
Ovšem moje obavy se ukázaly být úplně neopodstatněné. Radek se studenty výborným způsobem komunikuje a vtahuje je do debaty. Děsivé události holocaustu podává pravdivě, ale citlivě. A ve vhodných okamžicích umí vhodným způsobem zapojit do přednášky humor, drobné střípky z vlastního života a rodiny a podobně. Přednáška tvoří krásný celek, který osloví studenty velmi osobně a silně a pomůže jim pochopit nebezpečné jevy, které kdysi vyvolaly neslýchaná zvěrstva druhé světové války.
Polovinu přednášky tvoří Radkův výklad o historických kořenech antisemitismu. Dozvídáme se, že tento děsivý fenomén se objevoval v různých formách a síle v průběhu mnoha staletí. S velkou lítostí zároveň Radek konstatuje, že antisemitismus našel živnou půdu přímo v církvi a žel dokonce i např. v díle a působení respektovaného teologa a reformátora Martina Luthera. Radek vyslovuje před žáky svou lítost nad těmito skutečnostmi právě proto, že je sám křesťanem.
Dodává, že Hitler nemusel vymýšlet nic nového: pouze vzal to, co již bylo vysloveno i napsáno a učinil z toho politický program s hrůznými následky. Radkův výklad směřuje k jednoduchému heslu, které napíše velkými písmeny na tabuli: „ŽIDÉ – LIDÉ“. Vysvětluje žákům, že psi mohou mít různé rasy, protože je k tomu lidé šlechtí. Ale lidé jsou lidmi vždy, ač jsme různého etnika. Věřím, že tento jednoduchý výklad se hluboce zapisuje do srdcí a vědomí mladých posluchačů.
Neumím si vysvětlit, a nikdo mi to ještě nedokázal zdůvodnit, jak to, že jsem přežila téměř bez následků.
Ve druhé polovině přednášky dostává slovo paní Marta Kottová, které je 83 let a která prošla koncentračním táborem Terezín a následně vyhlazovacím táborem v Osvětimi. Z 15 000 dětí, které přišly do tohoto tábora, přežilo 98. Paní Kottová má možnost hovořit o nechvalně proslulém doktoru Mengelem (přezdívaném „Anděl smrti“), který dělal pokusy na vězních i dětech. Popisuje, jak děti stály celé hodiny polonahé a bosé při nástupech ve sněhu. V jednu chvíli zmiňuje okamžik, když se se skupinou dětí dostaly před velké zrcadlo. „Nevěděla jsem, která z těch polonahých vyzáblých a holohlavých postaviček jsem já, tak jsem vyplazovala jazyk a pitvořila se, abych to věděla.“
Přestože má paní Kottová ve svém repertoáru takové a podobné příběhy, hovoří o všem citlivě a bez hořkosti. Dokáže studenty vtáhnout do debaty a získává si je svým odzbrojujícím humorem, kdy občas sáhne i k výrazům, které zde nemůžeme publikovat. Avšak od citlivé dámy, která prošla peklem Osvětimi, působí i ostřejší výrazy jako patřičné dokreslení syrové reality hrůz, které umí rozpoutat lidské bytosti. Přednáška velmi přirozeně a velmi působivě míří k výzvě vůči studentům, aby ve svých životech použili veškerou svou osobní statečnost a zodpovědnost, pokud se někdy střetnou s podobnými jevy, jež kdysi vedly k masové vraždě šesti milionů Židů.
Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel nadace
