S Romanem Kladivem jsme se na konci listopadu 2009 vydali na stavební učiliště v Liberci: Roman dostal příležitost hovořit dvě hodiny ke studentům 1. ročníku na téma závislosti, návykových látek atd. Ačkoliv je zkušeným lektorem přednáškové práce, přece jen mne varoval, že přednáška na učilišti může být někdy divokým zážitkem. Komentoval to slovy: „Sám jsem někdy rád, že přežiju…“
Tyto dvě hodiny ale byly spíše „koncertem“ a nějakých dvacet kluků v lavicích se ukázalo být vynikajícími a pozornými posluchači. Už před přednáškou nás čekal příjemný rozhovor s pedagogickou pracovnicí – preventistkou školy, která si práce lektorů programu Zdravá mládež velmi cení.
Roman vedl přednášky svým nenapodobitelným způsobem, kterým vtahuje posluchače do vztahu, vytváří důvěrnou atmosféru. Rozhovor se opravdu čas od času rozvinul tak, že se Roman musel opět cíleně vracet k tématu. Pro většinu posluchačů byla otázka sebeovládání, návyku a vůle něčím, co je zajímalo. Ve třídě bylo dost kuřáků a tak jsme u tématu kouření strávili spoustu času. Bylo dobře vidět, že Roman podle situace upravuje samotné schéma přednášky a když bylo patrné, že toto je denní zkušenost řady studentů, zůstával jednoduše u tématu kouření a odvykání déle.
Dvě hodiny uběhly rychleji, než jsme se nadáli. Mohli jsme povídat o zdravotních důsledcích návykového kouření, vidět videosestřihy na toto téma, mluvit o tom, jaké dopady mají silné návyky na naše vztahy atd. Přednáška se tak stává příležitostí k řadě osobních momentů, kdy se hovoří o tom, jak je to v našich životech. Posluchači umí přednášky náležitě ocenit a je někdy dojemné číst jejich prostá pochvalná vyjádření, psaná neobratným rukopisem.
Mgr. Petr Horáček
