S Martinem Stavjaníkem jsme se v polovině prosince 2009 vydali do příjemné budovy základní školy ve Zlíně, kde nás čekala dvouhodinová beseda na téma „Šikana“ pro žáky 5. třídy.
Martinovy přednášky mají jeden charakteristický rys, který má v sobě neobyčejné kouzlo. Kdybychom například chtěli přednášku natočit na audiozáznam a ten chtěli použít k poslechu, moc bychom z toho neměli. Martin má totiž neobyčejnou schopnost otevřít určité téma, říci něco na úvod, a za chvíli už jenom vidíte, že hovoří ostatní a Martin jako by jenom moderoval. Nepotkal jsem doposud druhého člověka s touto schopností evokovat kolektivní rozhovor a přitom vést tento rozhovor k smysluplnému výsledku.
Děti ve zlínské škole byly kouzelné. Byla radost s nimi pracovat, protože chlapci i dívky se plně a velmi otevřeně zapojovali do všech rozhovorů. Martin svůj výklad střídá s chvílemi, kdy děti samy vypracují ve skupinkách určité úkoly – většinou jde o řešení modelových příkladů šikany – a pak se o tom hovoří. Jindy se několik dobrovolníků stává jakoby obětí šikany a pak hovoříme o tom, co dotyčná oběť prožívala, jak se cítili ostatní atd. Beseda má proto dynamiku; prosté, ale důležité pravdy se zde předkládají způsobem, který je každému srozumitelný. Umím si představit, že po Martinově působení jsou si děti ve třídě vzájemně bližší, což také čas od času potvrzují zpětné ohlasy pedagogů.
Společným rysem besedy je také mnoho humoru a nadsázky. Nikdo se nenudí a to tím spíše, že Martin do některých míst besedy zapojuje prvky kolektivních her. To pomáhá udržet živou atmosféru společně stráveného času.
Mgr. Petr Horáček
