Po programu se mi přes internet ozval jeden z žáků s tím, že by potřeboval s něčím pomoc. Během programu působil povrchně a na první dojem vypadal, že je mu všechno jedno a věci má ‚na háku‘. Masku pohodáře si snažil zachovat i přes Facebook a posílal smějící se smajlíky apod.
Pozval jsem ho do klubu, abychom si mohli promluvit přímo, z očí do očí. On souhlasil, ale také mi napsal, že neví, jestli jeho problém za to stojí. Ujistil jsem jej, že žádný problém není zbytečný a bezvýznamný. Napsal mi tedy, oč jde – a rozhodně se nejednalo o nic malého.
Trápí se ve škole a připadá si, že nezapadá do kolektivu a nemá žádné kámoše. Má z toho deprese a „rozhodí“ ho každé odmítnutí. Z toho důvodu také moc nepoužívá sociální sítě, protože to mu jeho problémy připomíná. Vrcholem všeho bylo, když napsal, že v návaznosti na tyto problémy dokonce několikrát uvažoval o sebevraždě.
Jak velmi se mi na tom ukázkově potvrdilo, že tato generace mladých má navenek často všechno, ale uvnitř je vyprahlá a odmítnutá, bez pocitu jistoty a bezpečí. Tento žák se na mém programu tvářil nejvíce v pohodě, dokonce se s ostatními i bavil, uvnitř však prožíval takové věci!
Nakonec se nám podařilo sejít a mohli jsme se bavit nejen o jeho situaci, ale i o tom, co skutečně znamená přátelství a jak je dneska deformované právě sociálními sítěmi a povrchností ve vztazích.
Další skvělou věcí bylo, když řekl, že se opět někdy zastaví, a opravdu přišel.
(Lektor Jan Novák)
