„Když jsme měli v jedné třídě besedu o zdravém sebevědomí, byl tam kluk, který byl celým třídním kolektivem zcela ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a spolužákem bylo 8 židlí volných, byl to smutný pohled. Hledal jsem v sobě, co mohu udělat během besedy, abych ho mohl v jeho životě pozdvihnout a povzbudit. V jedné části měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou fakt jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento kluk nic nepsal. Šel jsem za ním a snažil jsem se sním začít bavit o tématu. Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: ‚To je na nic,‘ ‚Nic nedělám, neumím.‘ Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, ‚znehodnocený‘. Ptal jsem se ho znovu, že určitě něco umí. A najednou řekl, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám. Říkal jsem mu, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé zasmál a začal psát tyto věci na svůj papír. Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem tak vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho kluka znamenala strašně moc.“
