V jedné třídě jsem měl besedu o zdravém sebevědomí. Hned na začátku programu jsem si všimnul jednoho chlapce. Byl celým třídním kolektivem doslova ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a dalším spolužákem bylo 8 židlí volných. Byl to smutný pohled.
V jedné části programu měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou opravdu jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento mladík nepsal nic. Šel jsem za ním a snažil jsem se sním bavit o tématu.
Při otázce, co ho baví, co umí, jen odpovídal: “Je to na nic.” “Nic nedělám, nic neumím.” Bylo to těžké. Uvnitř byl úplně zničený, ‚znehodnocený‘.
Zkoušel jsem to znovu: “Určitě musí být něco, co umíš, v čem jsi dobrý!” A najednou z něj vypadlo, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám.
Ujistil jsem ho, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé usmál a začal všechny ty věci rychle psát na svůj papír.
Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho chlapce znamenala neskutečně mnoho.
Děti na českých školách možná netrpí tolik existenční nouzí. V dnešní složité době jsou více ohroženy jejich postoje a hodnoty. Se správným životním nasměrováním jim rádi pomáhají i lektoři z programu Zdravá mládež.
Lektorský prgram můžete podpořit zde.
Fotografie k článku pochází z programu Zdravá mládež a nemá přímou spojitost s uvedeným příběhem.
