Chlapci na klubu Hraničářů pod laskavým vedením lektora Ondřeje Svobody bystří nejen smysly, rozum a ducha, ale trénují i svá těla.
V létě jsme se šermířským kroužkem Hraničárů vyrazili na třídenní přechod Rychlebských hor. Chlapci museli být neustále ve střehu a hlídkovat, protože jsme byli rozděleni na dvě skupiny, které šly proti sobě po horském hřebeni. Přičemž jsme nikdy nevěděli, kdy narazíme na druhou hlídku, přepadový oddíl nebo jiné nebezpečí…
Celkově jsem měl z této povedené akce velmi dobrý dojem. Kluci si dali do těla a učili se mnoha novým věcem.
V paměti mi utkvěl jeden zajímavý moment z pochodu: chlapci už byli hodně unavení, ale ještě bylo třeba před obědem kus cesty ujít. Jeden ze starších chlapců se začal vztekat, že už nikam nepůjde, že to nemá cenu apod. Svou, řekněme, cholerickou povahou je vůdčí osobností a na ostatní má jeho přístup vliv.
V tu chvíli se mi, zřejmě úplnou náhodou, podařilo říct zázračnou větu, která celou situaci ve vteřině změnila.
Povídám: „Vždyť ty jsi tady nejsilnější šermíř a měl bys všechny táhnout.“ On se ještě ujistil slovy: „Já že jsem nejsilnější?“ A když jsem mu to potvrdil, okamžitě vstal a začal ostatní povzbuzovat a hnát vpřed. Toto mu vydrželo na zbývající dvě hodiny, než jsme dorazili na setkání s druhou hlídkou.
Uvědomil jsem si, jak důležité je obyčejné povzbuzení a ujištění o identitě – kdo jsem a jaký jsem; jak mě vnímá někdo s autoritou.
Více o podporovaných lektorech programu Zdravá mládež najdete v přehledu lektorů.
Fotografie k článku pochází z programu Zdravá mládež a nemá přímou spojitost s uvedeným příběhem.
