Fakta jsou fakta, ale příběhy oslovují a dotýkají se dětských srdcí. Někdy pod jejich mocí dokonce zapomenete, kde jste…
V průběhu programu mohou děti psát na papírky otázky, na které hledají odpovědi. Vše je anonymní a bezpečné.
Podtitulek naší reportáže může znít trochu tajemně. Klíč k porozumění nám jednoho březnového dopoledne dává lektor z Havířova, Michal Malina.
Díky programům, které pro školy dělá už přes dvacet let, získal mnoho zkušeností a notnou dávku přirozené moudrosti.
Když mi Michal před programem pro osmé třídy základní školy řekl, že jsme na místním „vyhlášeném“ sídlišti, kde snad nikdo doopravdy nechce bydlet, a že to dokresluje i zdejší škola (kde málokterý učitel opravdu chce učit), čekal jsem problémy a nesnadný průběh sjednaných programů.
Michal dětem vypráví osobní příběhy. Fakta jsou důležitá, ale sdílení osobních zkušeností je k nezaplacení.
Během nich se mi však stalo, že jsem na úvodní upozornění úplně zapomněl a vzpomněl jsem si na ně až mnohem později, když bylo už dávno po programu.
Pravdou je, že bylo třeba si na začátku každého programu určit jasná pravidla a pak cíleně dbát na jejich dodržování.
Michal poté s dospívajícími otevřel téma „Sex, city a vztahy“, většinou v příbězích. Mnozí jindy problémoví žáci jen zamyšleně poslouchali a občas na něco odpověděli nebo se zeptali.
Zaujaly mě dvě dívky. Na začátku vypadaly jako „pubertální výkřiky pozornosti“, které naprosto nic nezajímá. Teď překvapeně pokukují po svých spolužácích.
Kluci v běžných hodinách nedají učitelům pokoj, ale teď bez dechu naslouchají příběhům a osobním zkušenostem lektora.
Jedním pravidlem je, že mluví vždy jen jeden. Ticha se dá docílit pravidlem zvednuté pěsti, tedy kdo zvedne pěst, tak už ani nepípne.
Bylo zde zkrátka cítit, že klíčem k získání pozornosti problémových dospívajících je nastavit si jasná pravidla fungování a k mládeži přistupovat tak, aby se cítili přijatí.
Dokážu si živě představit, že tento pocit žáci zdejší školy nezažívají často ani doma, ani ve škole.
Když pak přijde lektor a umožní jim prožít vlastní hodnotu a důležitost, nemůže to vynahradit veškerá traumata a deprivace, ale dá jim to minimálně naději. A mohou se začít ptát: „Kdo ten člověk je?“ „Můžeme za ním přijít do klubu?“ „Budeme se tam cítit také tak dobře?“
Kolika z nich se pak podaří dospět k nějaké zásadní životní změně, to už zůstává na nich.
Mgr. et Bc. Martin Stavjaník, pověřený supervizor lektorů v programu Zdravá mládež
