Cíl červnové cesty do Afriky byl dán dlouho dopředu: setkání s jihosúdánskými partnery, zmapování situace v uprchlických táborech na severu Ugandy, a pokud bezpečnostní situace umožní, návštěva projektů i na území Jižního Súdánu.
Do Afriky jsem cestoval ve dnech 8.–20. června 2022 s dvěma členy Spolku pro Jižní Súdán, předsedou Rostislavem Staňkem („Rosťou“) a s Vítem Šmajstrlou, lékařem a dlouholetým členem Spolku.
Rizika na počátku, konec dobrý
Vít měl téměř do poslední chvíle úporný kašel a teploty, obávali jsme se, zda vůbec pojede. Modlili jsme se za něj my i mnozí další. Asi tři dny před odletem se už cítil normálně. Nad jeho zotavením jsme opravdu zajásali.
Společně jsme prožili intenzivní čas, každý den přinesl důležité zážitky, setkání a Boží režii, která předčila naše možnosti.
Krátce o činnosti Spolku a spolupráci s emeritním biskupem Bernardem
Bernard Oringa Balmoi byl po léta arcibiskupem episkopální církve v JS. Právem požívá úcty u věřících, duchovních i veřejnosti. Pro zjednodušení o něm dále píšu jako o „Bernardovi“. Podle pravidel církve ve svých 65 letech rezignoval na svou funkci a novým arcibiskupem byl jmenován muž jménem Charles. Z jeho strany ale vznikla vůči Bernardovi těžko pochopitelná rivalita, která je nešťastná zejména pro rozvoj služeb pro ty nejpotřebnější. A těch je v této zemi víc než dost.
Bernard opustil město Torit a přesunul své aktivity k vesnici Obamě (jihusúdánské označení je Ayii), která leží cca jeden a půl hodiny jízdy od ugandských hranic. Je to strategické místo u jediné dobré silnice protínající zemi, funguje zde internet. Je tu jediná základní škola v okruhu nejméně 50 km. Manžel ředitelky školy (paní Marie) má vysoké postavení v armádě, a to zajišťuje škole určitou ochranu.
Český Spolek pro Jižní Súdán spolu s Bernardem založil a v Ugandě registroval „Asociaci pro Jižní Súdán“, pod jejíž hlavičkou mohou a mají probíhat všechny společné projekty: biblické vyučování, péče o sirotky, zdravotní péče.
Jižní Súdán a uprchlické kempy, tvrdá práce i cestování
Navštívili jsme dva kempy uprchlíků z Jižního Súdánu, kterých je zde na severu Ugandy veliké množství.
Při návratu jsem se na ugandském letišti dal do řeči s bělochem, který roztržitě hledal pas. Po chvilce anglicky vedeného hovoru jsem se zeptal, odkud je: byl to ředitel Adry ze Slovenska :-), Stanislav Bielik. Během dlouhých bezpečnostních kontrol jsme měli mnoho času na povídání, a tak jsem se dozvěděl, že Uganda je prý na světě na prvním místě v rozsahu i kvalitě péče o uprchlíky. Stanislav se vracel od uprchlických kempů od hranic Rwandy.
Jedním z hlavních cílů, který nás také stál nejvíce energie a strastiplného cestování, byl kemp Palorinya, kde je jedenáct dětí podpořených z ČR. Uvítali jsme příležitost prožít na vlastní kůži místní realitu při jízdě velkým Bernardovým džípem několik hodin po nezpevněných cestách. Umíte si představit, kolik to znamená otřásání a smýkání sem a tam. Uganda má dobré silnice zejména v centru, ale jinak se jezdí pouze na prašných cestách, udusaných z načervenalé hlíny. Na lepších se jezdí i sedmdesátkou.
Na horších úsecích je potřeba pouze střídat jedničku a dvojku.
Na cestě za dětmi jsme museli použít též přívoz, který nás převezl přes Nil. A stihnout pak návrat do doby, kdy ještě pojede zpět.
Podpořené děti zde jsou buď úplnými či částečnými sirotky. Podpora ve studiu je pro ně velký paprsek světla do husté temnoty. Mají za sebou obvykle mnoho traumat. Děti na nás čekaly ve středisku poradenství, které zřídilo OSN. Je to zároveň i středisko volnočasových aktivit. Bernardův tým spolupracuje s mnoha církvemi i velkými organizacemi, což je samozřejmě ku prospěchu věci.
Některé uprchlické kempy, pokud nevznikly v minulých několika málo letech, se prakticky nedají poznat od ostatních vesnic. Jsou tu klasické zděné chýše, jen jsou poměrně blízko sebe. To proto, že uprchlíci dostávají k dispozici jen menší část půdy. I na ní ale zřizují políčka, aby měli z čeho žít. Spolek proto nepodporuje uprchlíky plošně, ale pomoc směřuje jen k těm velmi potřebným, zejména k sirotkům.
Setkání se sirotky v Kitgumu
Zavítali jsme též do prozatímní kanceláře a malého domku, který si Bernard pronajímá v městečku Kitgum. Zde jsme se také setkali se skupinou dvanácti sirotků, kterým umožňuje vzdělání v internátních školách v okolí. Některé z nich Bernard doslova sebral z ulice. Byly právě prázdniny a děti byly proto tady v provizorním ubytování.
Setkání s těmito dětmi patřilo k jedné z nejkouzelnějších chvil. Byly velmi milé a vděčné. Chovaly se velmi přívětivě, nebylo na nich znát zakřiknutí, přestože se setkaly s bílými muži. Děti si samy od sebe vytvořily uvítací plakát a držely jej před sebou. Naši dárci je sice (ještě) nepodporují, ale byli jsme pro ně prostě někým, kdo jim spolu s Bernardem pomáhá. Požádal jsem pak děti, aby mi plakát darovaly.
Šlo o děti od druhé do sedmé třídy, ale všechny rozuměly a dovedly komunikovat anglicky. Aktivnější byly zejména ty starší. Žasnul jsem, stále se na něco ptaly, a nejméně třicet minut jsem si s nimi povídal.
Během 20 let práce v NMP jsme zažili jen několik málo setkání dárce s jeho podpořeným dítětem. Nyní se to opět stalo. Byli jsme v hotelu v ugandském příhraničním Elegu, když mi náhle Bernard přišel říci, že dole čeká Eunice, kterou spolu s manželkou podporujeme. Eunici je osmnáct let, studuje 6. třídu, je úplným sirotkem. Vyměnili jsme si již navzájem dopisy. Byla to ohromná chvíle, o to více, že zde kupodivu fungoval internet a na pár minut jsme se spojili k videohovoru s mou manželkou. Po chvilce rozhovoru jsem se Eunice zeptal, jak či kdy přišla o rodiče. Říkala jen, že ji (asi Bernard) našli na ulici plačící. Téma jsem dál nerozvíjel. Eunice je na kvalitní internátní škole v Nimule, odhaduji že 4 km odsud, přišla po vyučování pěšky. Z dosavadní komunikace i tohoto setkání mám dojem, který jsem prožil již vícekrát během cesty: že pro děti jako je Eunice je fakt, že se jejich podpory ujme nějaký člověk, obrovskou vzpruhou. Chce prý studovat až do univerzitního stupně, velmi se snaží, aby nás nezklamala. Řekl jsem jí, že se nemusí bát, že to dělá pro sebe a že budeme na její straně, i kdyby se něco nepovedlo.
Nesobecká podpora
Věděl jsem, že Bernard některé děti podporuje ve studiu z vlastních prostředků. Velmi mě překvapilo, že také jeho nejbližší spolupracovník William podporuje finančně dva sirotky, přestože se stará o čtyři vlastní děti a také tři děti svého zemřelého bratra a pečuje též o svou maminku. Tito lidé opravdu rozdávají i z mála, co mají, nečekají jen na prostředky ze zahraničí.
Kdo jsou naši jihosúdánští partneři
Bernardovi je 67 let a někdy působí roztržitě, znal však podpořené děti jejich jmény a znal jejich osudy! Museli jsme užasnout nad vitalitou tohoto muže. Nejtěžší cestu do kempu Palorinya mistrně odřídil, je to evidentně jeho denní chleba. V neděli jsme byli na cestě na bohoslužby, na sobě lepší oblečení, když se náhle od zadní pneumatiky ozvalo zlověstné syčení. Najeli jsme na kus ostrého plechu. Tuto pneumatiku už nikdo neopraví, bylo třeba ji vyměnit za rezervu. Bernard vytáhl hever a hbitě vlezl pod auto, aby jej správně umístil. Postupně jsme se všichni nějakým způsobem zapojili do výměny za rezervu. Zvednout těžký džíp na této cestě bylo opravdu na modlitby, ale zdařilo se.
Pravou rukou Bernarda je stále usměvavý, velmi schopný William. Zajišťuje m.j. administraci podpory a zprávy od dětí z uprchlických kempů. On tedy absolvuje na motocyklu, který mu Spolek zaplatil, tyto strastiplné cesty.
Dalším spolupracovníkem je Jonáš, původně učitel. Jonáš zdatně zajišťoval celou řadu technických věcí kolem naší návštěvy. Po příletu nás vzal na oběd do rodiny své sestry, představil nám též svou maminku. Připravily nám oběd s mnoha přílohami a třemi druhy masa – vše vařily v kuchyňce o rozměru zhruba 2 x 2 m na dřevěném uhlí. Jonáš pomáhá s výukou v Obamě a zdatně pečuje o zprávy podpořených dětí z Jižního Súdánu.
Jonášova manželka Joan v Bernardově týmu jako zdravotnice již delší dobu vede jednoduchou zdravotní kliniku. Ta byla původně u vesničky Ofirika, kde byly původní projekty. Teď je nové středisko v Obamě.
Novým členem týmu je lékař Charles Ogeno, obětavý a schopný člověk s neustálým úsměvem ve tváři. Založil jednoduché zdravotní středisko v jihosúdánské Nimule, těsně u hranic s Ugandou, získal pro něj schopnou zdravotnici. V budoucnu by měl zaštiťovat zdravotnickou péči zde i v Obamě.
Vít si spolupráci s Charlesem (na snímku níže uprostřed) moc chválí.
Vrchol naší cesty – Jižní Súdán
V úterý jsme vyrazili časně ráno na zhruba dvouhodinovou jízdu do Obamy, do „Mother Maria School“. Mysleli jsme, že je to katolická škola :-), ale v této zemi se běžně starší ženy titulují „mama“ nebo „mother“. Paní Marie s manželem jsou zřejmě zámožní lidé, provozují také hotel. Z krátkého rozhovoru a setkání s paní Marií jsme mohli cítit velký zápal pro to, aby děti z Jižního Súdánu mohly chodit do školy ve své vlastní zemi.
Je tu více než 100 školáků, z nich je v současné době 15 podpořených dárci z České republiky. Setkali jsme se také s pěti obětavými učiteli. Z týmu září Boží láska a zápal pro to, aby dali dětem vzdělání i poznání Božích cest a spasení v Ježíši Kristu.
V Obamě jsme byli zahrnuti velmi vřelým přivítáním od dětí, s unikátním tancem a bubny v tradičním místním stylu:
(Děti údajně dokáží bubnovat a tancovat celé hodiny, prý i celý den. To jsme ostatně zakusili o přestávce, když skončil oficiální program: chlapci se spontánně opět chopili klacků a bubnu a dívky se pustily do tance. Nevyvedl je z míry ani prudký liják, pokračovaly „jako by se nechumelilo“.)
Jeden z podpořených chlapců pro nás měl malou uvítací řeč. Také my jsme dětem něco řekli a já jsem neváhal vyprávět o tom, že jsem původně vůbec nechtěl do Obamy jet, protože jsem se bál o svou bezpečnost. Když jsem je ale viděl při videohovoru s Jonášem, změnil jsem plány, a tak jsem teď mezi nimi. Dětem se tohle vyprávění moc líbilo! Podívejte se:
Biblická škola
Původním cílem Spolku bylo poskytnout teologické vzdělání místním křesťanským pracovníkům. V minulosti zde proběhl čtrnáctidenní běh biblického vyučování, do něhož se zapojili někteří z duchovních pracovníků z ČR. Později se ale kvůli politickým bojům, nestabilitě a následné pandemii tato práce úplně přerušila. Spolek poskytl asi před dvěma lety prostředky na to, aby zde Bernardův tým opravil jednu z poškozených budov, určených původně pro uprchlíky během občanské války. Vznikla tak základna pro biblickou školu, budova prošla opravou a dostala novou střechu. Zastavili jsme se, abychom si ji prohlédli. Ještě donedávna ji okupovali bandité, ti mezitím odešli a už se zde jen na tabuli v učebně usídlil malý roj sršňů. Je to v blízkosti vesničky Ame, kterou ale není vůbec vidět. Je to tady vše zarostlé džunglí. Jižní Súdán se během nepokojů a občanské války velmi vyprázdnil. Když jsme sem jeli, viděli jsme sice u silnice domy, ale byly opuštěné, zpustlé, střešní krytinu z nich někdo rozkradl. Je to velmi smutný a tísnivý pohled.
Stále zde ale stojí budoucí biblická škola, není poškozená, a pokud by to bezpečnostní situace umožnila, bylo by možné tu opět zahájit práci.
Místní šlechtic a majitel půdy, který je sám štědrý
Jedním z dalších cílů našich cest bylo setkání s panem Georgem Williamem. Zde jej nazývají „land lord“, je majitel většiny půdy v této oblasti Lamwo.
Vlastnické poměry zde fungují jinak než u nás. Existuje něco jako šlechta, která vlastní velké části půdy. Pan William je tedy bohatý, ale přesto se svou rodinou, kterou nám představil, žije v obyčejných chýších jako ostatní kolem. Sám pečuje o 15 sirotků a některé další podporuje ve studiu. Při obhlídce pozemku, který je ochoten zdarma poskytnout pro středisko biblického vyučování, sirotčinec a další projekty, s námi také byli tři mladí muži. Myslel jsem, že jsou to jeho synové. Po chvíli jsem se s jedním z nich dal do rozhovoru, a protože byl srdečný a mluvil výbornou angličtinou, postupně jsme se dostávali hlouběji. Jonatan mi vysvětlil, že nejsou synové, nýbrž jsou v péči pana Williama! Právě úspěšně dokončil středoškolská studia, nyní tvrdě pracuje, vyrábí cihly a dělá všechno možné pro to, aby si vydělal na studium na univerzitě. Dojalo mě to.
Prohlédli jsme si postupně území asi tří hektarů půdy pro zřízení projektů Spolku. Na náš dotaz, zda by tu mohla vzniknout též církev, pan William odpověděl, že to by mělo být hned to první. Jsme na stejné lodi!
Jednání o strategii na závěr
Všechna setkání a návštěvy jsme zakončili delším jednáním o dalším postupu. Myslím, že jsme mluvili cca čtyři hodiny. Kvůli špatné bezpečnostní situaci v Jižním Súdánu Spolek nyní plánuje zřídit pro nejbližší dobu středisko projektů na pozemku, darovaném panem Williamem. Nyní jsou na řadě právní kroky o darování pozemku Spolku. Následovat by mělo zajištění vody z blízkého vodojemu a zbudování zázemí projektů. Mám naději, že v tom všem bychom mohli z NMP pomoci a získat nějaké prostředky v rámci Vánoční sbírky. Předpokládá se, že příští léto v tuto dobu by proběhla další série dvoutýdenního biblického vyučování duchovních služebníků z Jižního Súdánu, do kterého se zapojí např. studenti Evangelikálního teologického semináře z Prahy či další čeští pracovníci.
Po skončení jednání jsme se přesunuli na velmi pozdní oběd do blízkého Gulu, rozloučili se s Bernardem a Williamem a přespali před cestou na jih. Další den se Rosťa s Vítkem měli s Jonášem vydat za jejich programem na západ a naše cesty se měly rozdělit. Prožili jsme spolu skvělé věci a doufáme, že naše cesta posune práci pro Jižní Súdán kupředu.
Rosťa prokázal naprosto neobvyklé znalosti duchovních i obecných dějin těchto afrických zemí, velkou znalost místopisu, etnického složení, místní reality. Zároveň mnoho z toho během svých asi sedmi cest do Ugandy a Jižního Súdánu poznal osobně. O Jižním Súdánu prohlašuje, že to je jeho „druhý domov“.
Rizika
Všude se k nám lidé, úředníci či policisté chovali přívětivě. Ani v Obamě jsme nezaznamenali žádné hrozby.
Největšími riziky se ukázal „úřední šiml“. Těsně před cestou jsme zjistili, že Uganda změnila vízový systém a nebylo jisté, zda nám budou platit víza pořízená v únoru. Oddechli jsme si až teprve, když nám poslední letištní úředník v Entebbe řekl: „Welcome to Uganda“. Stejný problém nastal při vstupu do Jižního Súdánu. Abychom neohrozili sebe a Bernarda, chtěli jsme je koupit až při vstupu do země (aby o nás nikdo nevěděl předem), ale nastaly s tím velké potíže. Nebýt toho, že zde každý zná Bernarda, neprošli bychom vůbec či jen za nehorázný poplatek.
Nikdo z nás také nezažil vážnější potíže kvůli jídlu a podobně.
Režie z nebe a návštěva našich projektů International Needs
Nadace Mezinárodní potřeby již od roku 2006 podporuje spolu s dárci z ČR studium chudých ugandských dětí ve školách, které provozuje místní organizace International Needs (IN) v Ugandě. Navštívil jsem je jen jednou, před 16 lety, a proto jsem chtěl pobytu v Ugandě využít k opětovné návštěvě.
Jižní Súdán byl ale hlavním cílem cesty. Na poslední chvíli padlo i rozhodnutí navštívit přímo školu v jihosúdánské Obamě a tak se zdálo, že mi pro projekty IN v Ugandě zbyde jen neděle.
Ale nebeský plán byl lepší! Nakonec jsem se mohl účastnit bohoslužby nově vznikající místní církve, vedené jedním z ČR podporovaných duchovních pracovníků. Měl jsem možnost plnohodnotně navštívit též dvě největší školy IN, setkat se s několika třídami dětí, navštívit dvě rodiny podpořených dětí a mnoho jiného. Kouzelné bylo, že jsem byl jediným návštěvníkem a všichni měli čas jen na mě.
Dojmy na závěr
Mezi realitou Ugandy a Jižního Súdánu je propastný rozdíl. Jihosúdánci se pohybují v neustálé nejistotě, improvizují. Uganda se stále rozvíjí, lidé se naučili systematické a organizované práci. Na obou stranách je ale stejný zápal pro dílo Boží. Bernardův tým a také propojení s českým Spolkem pro Jižní Súdán je pro nás důvěryhodnou spojkou, jak můžeme účinně pomáhat v těžkých podmínkách této země.
Po naší cestě a jednáních stále trvá, že práce v Jižním Súdánu na půdě školy paní Marie pokračuje a bude se rozvíjet. Jonáš s manželkou Joan zde trvale bydlí.
Zároveň budeme spolu s tím rozvíjet podporu jihosúdánských sirotků v uprchlických táborech na území Ugandy.
Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel NMP
Pokračování zprávy, týkající se ugandských projektů, si můžete přečíst ZDE.
