Na ugandské projekty měl zbýt krátký čas během víkendu. Nebeský plán byl ale lepší! Navštívit dvě největší školy organizace International Needs, setkat se se třídami plnými dětí, navštívit dvě rodiny podpořených dětí a mnoho jiného.
Při cestě do Ugandy ve dnech 8.–20. června 2022 byly naším hlavním cílem aktivity našich jihosúdánských partnerů a návštěva školy v Jižním Súdánu. Plánoval jsem ale pochopitelně také zavítat do škol a projektů organizace International Needs (dále jen IN) na jihu Ugandy, které jsem navštívil před 16 lety. Od té doby zde kromě více než stovky dětí podporujeme také 5 místních terénních duchovních pracovníků.
Díky nebeské režii se nakonec návštěva projektů IN v Ugandě zdařila nad veškerá očekávání!
V hlavním městě Kampale jsme se ocitli dříve, než náš plán předpokládal. Původně jsem počítal s přenocováním a následně cestou k projektům IN během soboty. Bylo ale páteční odpoledne a zatelefonoval jsem řediteli IN, Justusovi Miwandovi. Nevěděl jsem, že bydlí v Kampale! Školy jsou totiž značný kus odsud, v Buikwe a Kiindi. Justus se dal okamžitě do akce a asi za hodinu jsme se setkali. Mezitím již zorganizoval náhradní plán pro můj pobyt. To bylo něco naprosto úžasného! Právě se mělo konat páteční shromáždění malého anglikánského společenství, jehož je Justus členem, a tak jsme tam zašli spolu. Všechno šlo tak rychle za sebou, že jsem ani nepořídil společnou fotografii… Mezitím dorazil řidič IN s autem, aby mě odvezl ke školám a projektům IN v Buikwe. Netušili jsme, že 60 km cesty může trvat tři hodiny jízdy! V pátek večer je dopravní špička. Do pokoje pro hosty jsem se dostal hluboko v noci unavený, ale šťastný.
Bůh se tak postaral o něco zcela mimořádného!
Sobota v rodinách a kupodivu i plných třídách
Můj program začal v sobotu setkáním s novým koordinátorem dálkové adopce, Ivanem. Velmi jsem o setkání s tímto mužem středního věku stál. Ivan cca před dvěma lety nahradil Sáru, která tuto práci konala celých 16 let, které pamatuji. Ivan byl v posledních letech spolupráce s ní již její pravou rukou a když ukončila svou práci, převzal tuto klíčovou roli. Ivan mě doprovázel na návštěvu dvou podpořených dětí, středoškoláků.
Obě návštěvy pro mě jsou velkým bohatstvím. O Nicholase se starají prarodiče. Maminka s mentální poruchou z jeho života odešla již dávno, nepoznal by ji. Tatínek se nestaral. Nicholas znal jména svých dárců – jsou také mými osobními dárci! Mohli jsme si tedy s Nicholasem plácnout, píšeme zprávy stejnému dárci! Nicholas se chce stát chirurgem, což jsem mu pochválil a ukázal mu jizvu na hlavě po odstranění nádoru. Tohle budeš jednou dělat!
Druhým podpořeným chlapcem byl Emmanuel, který každý den dochází dvě hodiny 10 km pěšky do školy. Má ještě tři sourozence, všichni již studium vzdali, ale on stále tvrdě pracuje na svém cíli stát se inženýrem dopravních staveb. Je si velmi blízko se svým otcem, který je jednoduchý, tvrdě pracující člověk. Vedle maličkého domku má rozestavěný větší dům, aby mohli lépe bydlet. Má malé hospodářství a pěstuje kávu, stejně jako mnozí v okolí.
Na obou návštěvách vyjadřovali chlapci i jejich (pra)rodiče velikou vděčnost za podporu.
Po návštěvách jsem měl ještě možnost více hovořit s Ivanem. Z dosavadní emailové komunikace jsme se znali jen po věcné stránce. Ivan byl velmi srdečný, natočil jsem s ním také krátký rozhovor.
Výuka o víkendu? To není možné!
Pracovnice IN, která se stará m.j. o návštěvníky projektů, mě provedla školami v Buikwe. Jsou to velmi dobré školy, je tu také internát s kapacitou pro 200 chlapců a další internát pro 200 dívek. Naši mezinárodní partneři zde opravdu dokázali podpořit stavbu mnoha velmi užitečných zařízení. Velkou službu tu koná zdravotní středisko a další projekty.
Nejvíce mě ale překvapilo, a je to bezpochyby úžasná zpráva i pro naše dárce, že školy byly do velké míry v provozu v sobotu! Když jsem děti viděl, nechápal jsem, co tu dělají. Vysvětlení je jednoduché: kvůli dlouhým covidovým uzávěrám děti ztratily mnoho času, výuka byla velmi omezená. Ministerstvo školství rozhodlo, aby děti přesto postoupily do dalších ročníků, aby nebyly demotivované. Ve školách IN se proto teď vyučuje i v sobotu, je to vlastně jakési doučování. V jedné třídě zrovna středoškoláci psali postupové testy, jiní se na ně připravovali.
Po prohlídce škol v Buikwe jsme nasedli do auta a jeli podél pobřeží Viktoriina jezera asi 20 minut do Kiindi, kde jsou další školy IN. Zde je malé video:
Ujal se mě tu usměvavý ředitel Steven, strávili jsme tam více než hodinu. Moc jsme si rozuměli. Ve škole je 1200 dětí a vznikla v roce 1994. Nejprve šlo o dvě malé budovy, mezitím přibylo několik bloků a škola zajišťuje základní vzdělání v celém rozsahu. Jsou tu dvě velké školky. Steven mi ukazoval dvě původní budovy, jsou nízké a s plechovou střechou, která není nijak oddělená od místností. V létě je zde horko. Když začne pršet, nezbývá než přerušit vyučování, protože to dělá strašný rámus. Je zde třeba mnoho rekonstrukcí.
Přišli jsme do dvou tříd, kde se zrovna děti učily. Děti byly srdečné, neustále tleskaly, když jsem jim něco říkal, vyjadřovaly díky dárcům. Připravily si speciální uvítání:
Ptaly se též na moji rodinu.
Steven mi ukazoval fotbalové hřiště u školy, na kterém děti tráví maximum možného času. Téměř každý Uganďan ví, kdo je Petr Čech, proslulý brankář! 🙂 Fotbalové hřiště u školy je ale ve svahu. Když kluci hodně kopnou, míč prý doletí až dolů k jezeru. Plánují proto hřiště srovnat. Je nad ním borový les, stromy prý pokácejí a za dřevo získají peníze pro tento účel.
Se Stevenem jsme se srdečně rozloučili a vzájemně jsme se za sebe modlili.
Podpora místních duchovních pracovníků, koordinátor Alex
Vzdělání samo je jako zbraň použitelná k dobrému i zlému. Je třeba i duchovní základ! Nadace již podporuje 19 duchovních pracovníků, z toho zde v Ugandě je jich 5. Další čas jsem proto věnoval setkání s jejich koordinátorem, mladým Alexem. Konečně se známe i jinak, než jen z e-mailové komunikace. Prohovořili jsme různé detaily podpory. Měli jsme mnoho co mluvit a také jsme se společně modlili. Jsem rád, že jsme se mohli osobně poznat a snad i více porozumět naší vzájemné spolupráci.
Alex se zde stará o duchovní život celé školy, vede také místní sbor s modlitebnou přímo v areálu IN.
V neděli nás čekala cesta do nejbližšího sboru, založeného podpořeným pracovníkem Geoffreyem Nantantyou, který vede nejbližší sbor od Buikwe. Věřící se tu scházejí do domu, který dala k dispozici zdarma jedna z členek sboru. Potřebovali by větší místo, protože těch, kteří by se rádi připojili, je více. Sem se vejde asi 25 lidí. Zpěv doprovázel bubeník na obyčejný plastový barel. Africké chvály mají vždy velkou dynamiku a ani tady to nebylo jinak.
Měl jsem pocit, že za Geoffreyem je mravenčí, ale důležitá práce, nese zvěst evangelia těm, kdo mají zájem. A upevňuje ty, kdo věří, v následování Krista.
Adopce dítěte na dálku jako parsek do hluboké temnoty.
Koordinátor podpory dětí, zkušený pracovník Ivan, mi v rozhovoru řekl něco, co velmi rezonuje s tím, jak věci vnímám: některým dětem se úplně rozbil život, některé ztratily rodiče, jsou tu někdy těžké osudy, kdy se věci zdají bezvýchodné. Ivan mi říkal, že je jedna velmi důležitá věc kromě toho, že děti dostanou peníze na studia. A to je, že o ně někdo má zájem, že se v jejich životě objeví člověk, kterého možná nikdy nepoznaly a nepoznají, kdo se jich ujal. Ivan říkal, že děti často potřebují duchovní poradenství. Dálková adopce je pro ně mocným paprskem světla do zdánlivě neproniknutelné tmy.
Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel NMP
Zprávu z první části cesty, týkající se jihosúdánských projektů, si můžete přečíst ZDE.
