Životní osudy Jana Amose Komenského k dětem mluví i dnes. Pojďte se podívat, jak se mění smutné mínusy dětských životů v plusy a co je k tomu zapotřebí.
„Napište si plusy a mínusy.“ Je to výborná metoda ke zhodnocení situace a je dobré, když se s ní děti seznámí už v mladším školním věku.
Lektoři ve třídách zažívají mnohdy i silné nečekané momenty. Jejich práce rozhodně není stereotypní. Jedna z lektorek napsala:
„Mezi moje nejoblíbenější programy patří ty o J. A. Komenském. Příležitost ke svědectví z vlastního života a svědectví Jana Ámose o jeho životě je jedinečná a dětí se dotýká.
S poslední třídou, se kterou jsem měla tento program, se výborně spolupracovalo. Děti v průběhu programu otevřeně sdílely svoje osobní situace, i když věděly, že nemusí.
Zažili jsme několik velmi silných momentů. Ve třídě bylo šest cizinců. Přišlo mi krásné, že běloruskému chlapci překládala do ruštiny dění ve třídě ukrajinská dívka. Seděli vedle sebe.
Při programu mají děti prostor vypracovat si své osobní „timeline“ – životní příběhy. I tyto dvě děti, stejně jako zbytek třídy, si své osobní příběhy nádherně vymalovaly.
I takto může vypadat timeline neboli životní osa. Tuto nakreslil jeden z ukrajinských žáků.
Toho, co děti mohly během 4 hodin společné práce zpracovat a co si mohly uvědomit, bylo opravdu hodně. Něco z toho napsaly do závěrečných „minus na plus“ (napsali minus, které se změnilo na plus, pozn. red.).
Ukrajinský chlapec napsal česky:
‚Mínus: Prababička zemřela, pradědeček zemřel, moje milovaná kočka je mrtvá.
Plus: Přesunuta do ČR, chodil do školy v České republice, našel si přátele v Čechách.‘
Volně přeloženo z ukrajinštiny:
‚Minus: Nemám svoji školu na Ukrajině!
Plus: 21. 10. 2022 jsme přijeli do Čech, mohla jsem začít chodit do školy. Je mně v nové škole moc dobře!‘
Další chlapec napsal:
‚Cpal jsem se ve fotbale do brány, ale nešlo mi to a nechtěli mě. Tak jsem začal pořádně makat a jsem teď brankářská jednička.‘
Vůbec nejsilnější bylo, co napsala jedna dívka:
‚Umřel mi tatínek, a to bylo to nejhorší, co se kdy stalo. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ale teď jsem si uvědomila, že ztráta někoho blízkého je hodně důležitá pro hodně věcí. Že se nesmíme nad tím zamýšlet jako třeba: co budu dělat, přece se dá něco dělat, ale prostě vím, že se nic dělat nedá. A i tak to brát pozitivně. Je to život. To, co se stalo, tak se stalo, a my na tom nic nezměníme. Je to pro nás těžké, ale i tak se přes to musíme přenést.‘
Pak jsme o tom s celou třídou mluvili. Dívka se o celé situaci víc rozpovídala. Pro všechny to byl opravdu zásadní moment a vyvrcholení celého programu.“
Více podrobností o programu Zdravá mládež naleznete zde.
Podpořte lektorskou práci a pomozte tak českým dětem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
