O holocaustu se mohou děti dozvědět spoustu informací z kvalitních knih a dokumentů, ale nic nepředčí osobní setkání s člověkem, který to vše zažil na vlastní kůži. Děti tu možnost ještě dnes mají. Díky lektorům, kteří pro ně pořádají programy s pamětníky holocaustu. A někdy jsou opravdu zajímavé i okolnosti, za kterých je takový program dojednán…
„Nedávno mne e-mailem oslovila pro mne neznámá učitelka z jedné pražské základní školy s prosbou o zorganizování besedy s pamětnicí holocaustu Michaelou Vidlákovou. Ve smluveném termínu jsme s paní Míšou na tuto školu vyrazili. Vše bylo připraveno dle domluvy – vhodná učebna, uspořádání prostoru, audio technika, vše fungovalo. A skvěle fungovali i žáci. Bylo jasné, že jsou na setkání s přeživší šoa velmi dobře připraveni. Lakmusovým papírkem jsou vždy jejich závěrečné dotazy. A tady to nebyly žádné takovéto: ‚A potkala jste Hitlera?‘, ale do hloubky jdoucí dotazy jako například:
6 000 000 vyhaslých lidských životů – studenti napjatě poslouchají životní zkušenosti a vyprávění paní Michaely Vidlákové, přeživší holocaustu.
‚Jak dlouho vám to trvalo se zotavit?‘
‚Našla jste si v Terezíně nějakého kamaráda?‘
‚Jak se podařilo vašim rodičům po válce zapojit se zpátky do kariérního života?‘
‚Co se vám jako malé holčičce honilo hlavou cestou do Terezína?‘
‚Kdy jste si po válce plně uvědomila rozsah těch všech hrůz?‘
‚Došlo v Terezíně k povstání?‘
Diskuze nám zabrala jednu celou vyučovací hodinu, a to k radosti nás všech. Vždy žákům zdůrazňuji, že o tematice holocaustu se mohou mnoho dozvědět z kvalitních knih i dokumentů, ale zeptat se na konkrétní dotazy mohou pouze živého člověka.
Lektor Radek Hejret moderuje diskusi. Dotazů na paní Michaelu Vidlákovou mají žáci a studenti většinou obrovskou spoustu.
Nedalo mi to a po programu jsem se obrátil na paní učitelku s dotazem, jak se dozvěděla o našich programech a kde na mne sehnala kontakt. Usmála se a odpověděla: ‚Vaše povídání s paní Vidlákovou jsem zažila před skoro patnácti lety jako studentka gymnázia v Kladně. Tehdy mne program natolik zaujal, že jsem se rozhodla stát se učitelkou. A tak jsem vystudovala pedagogiku, přestěhovala se do Prahy a našla si Vás na internetu.‘
Přátelé, není tohle krásné svědectví o tom, že naše práce má smysl?“
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
