Někteří lektoři se vedle programů na školách dětem věnují i ve svém volném čase, například jako vedoucí v nízkoprahových klubech nebo komunitních centrech pro děti a mládež. Je to služba často náročná, ale také silná a obohacující.
Jedna lektorka ve své pravidelné zprávě napsala:
A zde tvoří děti společné umělecké dílo.
„Děti do našeho komunitního centra chodí pravidelně, ale ne proto, že by tu vládla idyla nebo dokonalá harmonie. Často je to jediné místo, kam po škole mohou jít, kde se necítí zcela odmítnuté. A podle toho to taky někdy vypadá.
Vztahy mezi nimi bývají komplikované – rivalita, výbuchy vzteku, nadávky, výsměch, ponižování. Věci, které přinesu na tvoření, často zničí – buď hned z trucu, nebo ‚omylem‘, jako by to vlastně ani nebylo důležité. Přesto se vracejí. Zase a znovu. A já taky.
V tomhle volnočasovém klubu se děti opravdu vydovádějí. Právě vidíte napínavý závod v banánovkách.
Adéla je asi jedenáctiletá romská holka, vždycky zamračená. Potkávám ji i venku, stále chodí s kopačákem, toulá se po ulicích. Vídám s ní i Patrika s Jakubem. Na první pohled nerozlučná trojka, ale uvnitř je cítit napětí, společně se navážejí do ostatních dětí a vyvolávají konflikty.
Někdy jejich výbušnost zasáhne i další děti, které přišly jen s nadějí, že dnes bude klid a budou si moct se mnou něco vyrobit nebo si jen v tichu posedět. Už se mi stalo, že jsem je musela z klubu vyloučit.
Kristýně bude za chvíli třináct, krásná romská holka. Působí na první pohled klidně, ale taky se nesměje. Často přijde, sedne si a vůbec si mě nevšímá. Nemluví na mě, neodpovídá, když se jí ptám, a nedívá se mi do očí. Vnímám, že je velmi citlivá na to, komu věnuji pozornost, a svým mlčením mě ‚trestá‘. Přesto mám právě od ní doma nejvíc malých dárků. Takže jsem na ni dál milá – i na ostatní. A po čase se vždycky přidá, zapojí se, promluví. Někdy se dokonce i lehce usměje.
Jednou mi řekla: ‚Já doma nemám klid nikdy. Tady aspoň chvíli jo…‘ Tak napřímo, bez okolků.
Jáchym se mě jednou při tvoření zeptal, jestli ‚někdo jako on vůbec může něco dokončit, když všechno vždycky pokazí…‘.
Děti v jiných klubech zase tráví hodně času v přírodě. Tahle skupinka už se těší na nefalšované opečené špekáčky. Zdá se, že déšť nikomu nevadí.
Tyhle děti nečekají zázraky. Ale někdy si vezmou pastelku, začnou potichu něco vyrábět a u toho říkají věci, které nemají kde jinde vyslovit. Tvoření je často jen záminka – cesta, jak být chvíli v relativním bezpečí, kde nejsou hodnoceni, opravováni, posuzováni. Vím, že nemohu změnit jejich realitu. Ale můžu být u toho, když se mezi těžkostmi a tím, co by mohlo být lepší, na chvilku otevře okno.“
Více podrobností o programu Zdravá mládež naleznete zde.
Podpořte lektorskou práci a pomozte tak českým dětem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
