Co když některý žáček při běžném školním programu zlobí, dělá naschvály, nechce se přidat k ostatním a spolupracovat? Je dobré, když lektoři v takové chvíli zachovají nadhled a chladnou hlavu. Může pak dojít k opravdu zajímavému obratu situace.
A máme tu další zajímavou hru. Tentokrát jsou v hlavní roli plastové kelímky. Děti už pravidla znají. Ke startu, připrav se, pozor, … hrajem!!!!
„Tento chlapec z 2. třídy základní školy se mi vryl do paměti hned během prvních minut našeho programu. Ještě než jsem stihla dětem představit první aktivitu, bylo jasné, kdo je oním ‚středobodem potíží‘, o kterém mi paní učitelka psala do úvodního hodnocení. Ivan seděl odvrácený, bez materiálů, s výrazem, který říkal: mě se to netýká. Odmítal spolupracovat, odporoval učitelce i mně a každým svým pohybem dával najevo, že pravidla pro něj neplatí. Když jsem s dětmi domlouvala základní principy, zvedl na mě oči – tvrdé, vzdorovité, jako by mě chtěl vyzvat, kdo z nás dvou vydrží déle. Jeho pohled byl zlý a neváhal jej používat na úplně každého ve třídě.
Nebylo pochyb, že jeho chování bylo záměrné. Chtěl vyzkoušet, kam až může zajít, a možná i to, jestli vydržím. Dělal grimasy, komentoval téměř všechno, zpochybňoval i ty nejjednodušší pokyny. Třída na něj musela opakovaně čekat, až se ‚uráčí‘ zapojit. Kdykoli jsem ale trvala na pravidlech klidně a laskavě, nakonec se přidal, byť s velkým odporem.
Je dobré, když mohou lektoři s dětmi probrat třeba jen základní emoce – jak je prožíváme, jak se cítíme, co v tu chvíli od druhých potřebujeme…
Rozhodla jsem se, že se na něj zaměřím – v dobrém slova smyslu. Když se náhodou zachoval podle domluvy, pochválila jsem ho, nebo jsem mu dala malý úkol, o který stál. Občas jsem do programu zařadila i trochu legrace, která ho bavila – ale nikdy jsem mu to nedala zadarmo. Postupně si začal uvědomovat, že i pro něj platí stejná pravidla jako pro ostatní a že laskavost neznamená slabost. Asi v polovině programu se stalo něco, co by na začátku nikdo nečekal – Ivan se přihlásil. Byl to upřímný pokus o spolupráci. Když dostal slovo, odpověděl správně a bylo na něm vidět, že mu to udělalo radost.
O přestávce mi učitelka tiše řekla, že Ivanův tatínek zemřel ve válce a že se s maminkou teprve nedávno přestěhovali sem. V tu chvíli se mi všechno, co jsem během hodiny pozorovala, spojilo do jednoho obrazu. Jeho vzdor, neustálá potřeba mít kontrolu, pohledy plné napětí – to nebyla drzost, ale obrana. Obrana malého kluka, který už viděl a zažil víc bolesti, než by kdy měl.
Někteří lektoři si na programy do škol nosí maňásky. Děti, hlavně ty menší, jsou z nich u vytržení.
V závěru programu jsme si s dětmi opakovali, co jsme se naučili, a mluvili o emocích. Když jsem použila slovo ‚líto‘, Ivan se zamračil a zeptal se: ‚Co to znamená?‘ Vysvětlila jsem mu to rusky. V tu chvíli se na mě podíval, jako bych mu právě podala ruku přes hranici světa.
Ten úsměv, který následoval, když zjistil, že mluvím rusky, byl obrovský. Najednou z něj spadl všechen vzdor a obranné brnění. Začal mluvit – rychle, nadšeně, přeskakoval z jedné věty na druhou. Vyprávěl, že i jeho maminka mluví rusky a že je moc statečná. Přitom se rukou sevřenou v pěst udeřil do hrudi, aby ukázal, jak si jí váží!
V tu chvíli jsem cítila, že mezi námi vzniklo opravdové porozumění – krátké, ale hluboké. Od té chvíle byl z něj úplně jiný kluk. Usmíval se, spolupracoval, občas se i nahlas zasmál.
Když jsme program končili, loučil se se mnou i s mojí loutkou s takovou něhou, že mě to dojalo. Ještě několikrát se vracel, aby se rozloučil znovu. V jeho tváři už nebyl vzdor, jen dětská upřímnost a pocit, že byl konečně přijat.“
Více podrobností o programu Zdravá mládež naleznete zde.
Podpořte lektorskou práci a pomozte tak českým dětem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
