V dnešní době pro všechny věkové kategorie školáků a studentů velmi aktuální téma z oblasti zdravotnictví a psychiatrie – poruchy příjmu potravy. Mnoho dospívajících má ve svém okolí někoho, koho se tato problematika týká a neví si s ní rady nebo si obtíže nepřipouští. Sdílení v bezpečném prostoru skupiny může přinést úlevu všem.
Bez atmosféry důvěry a bezpečí by dnešní povídání postrádalo smysl. Díky Přemyslově přístupu se studenti nebojí sdílet své životní příběhy a zkušenosti.
Program o poruchách příjmu potravy je vítanou příležitostí ke sdílení nových, zajímavých informací z této oblasti. Studenti střední zdravotnické školy, kteří toto téma mají zahrnuto ve svých učebnicích a školních osnovách, přišli dnes s různými očekáváními.
Setkání s Přemyslem Šeděnkou se trochu vymyká jiným odborným diskuzím. Ne v míře odbornosti, ale především v síle přidané hodnoty vlastního příběhu, který se studentů hluboce dotýká.
Jako jeden z cílů setkání Přemysl uvádí ‚vytvořit atmosféru důvěry a bezpečí‘. Pro něj to znamená vytvořit prostředí, ve kterém se může sdílet o svých vlastních životních selháních a traumatech. To podněcuje ve studentech pocit blízkosti k člověku, který se svěřuje, i vědomí, že se svými podobnými selháními nejsou sami. Uvědomují si, že existuje řešení, že úzkosti, emoce a strachy neprožívají jen tak divně každý sám, ale že je to svým způsobem normální.
Kromě odborných znalostí má Přemysl silnou osobní zkušenost, kterou se studenty velmi citlivě sdílí.
Když Přemysl přichází s otázkami do diskuze ve skupinkách, vnímám intimitu okamžiku a obávám se, jestli tohle budou chtít studenti mezi sebou navzájem sdílet:
„Jak podle tebe dnešní doba či společnost vyvíjí tlak na to mít určitou postavu?“
„Myslíš si, že s poruchami příjmu potravy může nějak souviset stres nebo úzkost? Pokud ano, jak?“
„Držel jsi ty nebo někdo z tvých blízkých dobrovolně dietu nebo se naopak přejídal? Pokud ano, co k tomu vedlo?“
Posléze však přichází fáze shrnutí pro celou třídu a je více než jasné, že Přemyslovi se povedlo (a pravděpodobně ne poprvé) rozpovídat několik přítomných studentů o svých problémech. Jeho autenticita otevřela bránu do jejich srdcí, způsobila ochotu naslouchat i sdílet se.
Díky Přemyslově programu si mohou studenti odnést do života, jak moc důležité je sebepřijetí a zdravý pohled na sebe sama.
Absolvuji s Přemyslem ještě dva obdobné programy v devátých třídách základních škol a vidím, že jeho příběh funguje.
I zde všichni přítomní pochopili, že je nepřišel poučovat o tom, co mají v životě dělat, ale nabídl jim v kontextu odborného tématu svůj příběh, který má velký potenciál ke změně postojů i chování.
Hovoří jako člověk, který něco silného v životě prožil – jeho každodenní myšlení se točilo jen kolem vlastního těla a patologické představy, jak má vypadat – a s pokorou varuje před takovým způsobem myšlení.
Je to přeci jen mentální anorexie, proto se většinou vše odehrává v hlavě, ne v realitě.
Když se závěrem dostáváme k tomu, že úplný základ, nejdůležitější a zároveň nejtěžší věcí je sebepřijetí, nejsem vůbec překvapen jednoduchostí základní myšlenky, která zazní i ve zpětné vazbě:
„Dneska jsme se tu učili mít sami sebe rádi a je to mnohem těžší, než se zdá. Těžší než matematika a jiné předměty, které nás tak často straší v hlavě.“
Mgr. et Bc. Martin Stavjaník, pověřený supervizor lektorů v programu Zdravá mládež
