Změna prostředí, jiné role. I program se známou prima třídou může být najednou velkým a ne zrovna příjemným překvapením. Stačí změna několika okolností. Přečtěte si, jak si s takovou situací poradili na jednom adaptačním pobytu.
„Koncem školního roku jsem měla možnost strávit několik dní na adaptačním pobytu se šesťáky z mé rodné vesnice. S touto skupinou žáků jsem se viděla v tomto školním roce již počtvrté a při našem minulém setkání mi ještě přáli k narozeninám se zpožděním tří měsíců.:) Proto jsem se na ně také docela dost těšila.
Není nad to si i uprostřed rušného a aktivitami nabitého adaptačního pobytu na chvíli sednout a zklidnit se pohledem do širé krajiny.
Musím ale přiznat, že to byly jedny z nejvíce vyčerpávajících dní celého letošního školního roku. V běžném režimu, když žáci nemuseli spolupracovat a měli svobodu dělat si víceméně, co chtěli, panovaly mezi nimi skvělé vztahy. Nebyla nouze o legraci, kamarádství, vzájemné popichování i sdílení radostí.
Když ale byli postaveni před výzvu, že mají něčeho dosáhnout společně – tedy že budou muset opravdu komunikovat, plánovat a naslouchat si – došlo najednou k obratu o 180°.
Začali si nadávat, ztráceli rychle motivaci, nebyli schopni se na čemkoliv dohodnout, přehlušovali jeden druhého a postupně úplně přestali poslouchat nejen sebe navzájem, ale i mě a ostatní dospělé. V závěru už nedokázali ani dodržovat základní domluvená pravidla.
Byla jsem proto nucena s učitelkami konzultovat, zda má cenu v aktivitě pokračovat. Frustrace učitelek už však došla do takového bodu, že stály před rozhodnutím celý pobyt z důvodu chování žáků předčasně ukončit. Nastavily jsme jim tedy společně zrcadlo, pojmenovaly jejich chování a vysvětlily důsledky.
Lektoři se každý rok v září potkávají na soustředění. Setkání pravidelně zahajujeme outdoorovou aktivitou, kterou někteří pak používají při různých školních adaptačních programech. U téhle jsme se opravdu hodně zapotili. Bez spolupráce, respektu a dodržování pravidel by to vůbec nešlo.
Odpovědi na otázku, zda jim jejich chování takto vyhovuje, byly rozporuplné. Rozhodla jsem se však, že jim dám ještě jednu šanci, pokud ji oni sami budou chtít. Vysvětlila jsem jim, že jde ale o aktivitu, která vyžaduje nasazení, domluvu a dodržování pravidel.
Bylo pro mě proto překvapující, když na otázku: ‚Myslíte si, že to zvládnete?‘ zaznělo jasné: ‚Zvládneme!‘ A ještě víc mě šokovalo, když ke změně chování opravdu došlo!
Možná si řeknete – no jasně, když jste jim dali ‚za uši‘. Tato změna ale přetrvala i do druhého dne, kdy znovu stáli před výzvou efektivní a respektující domluvy. I při závěrečné reflexi někteří sami pojmenovali svou radost z toho, že se posunuli v domluvě a že se budou snažit zamýšlet nad dopadem svých vlastních slov na druhé lidi, i když jsou myšlena jen z legrace.“
Více podrobností o programu Zdravá mládež naleznete zde.
Podpořte lektorskou práci a pomozte tak českým dětem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
Fotografie k článku pocházejí z programu Zdravá mládež a nemají přímou spojitost s uvedeným příběhem.
