Žáci prvních tříd základních škol jsou velmi zranitelní. Teprve se seznamují se školním prostředím, atmosférou, povinnostmi i právy souvisejícími s jejich novou rolí. I proto je pro ně učiněným požehnáním, když si mohou s někým promluvit o svých pocitech, nejasnostech, obavách i nejrůznějších otázkách.
Přišla i Žofka – nepostradatelný maňáskový pomocník, kterého Petra využívá ke komunikaci s dětmi a k zaujetí jejich pozornosti.
Lektorka Petra Stránská se nebojí mluvit o nepříjemných tématech. Navíc to umí i formou srozumitelnou dětem.
V únoru strávila dvě vyučovací hodiny s jednou třídou prvňáčků. Povídala, ptala se, odpovídala na dotazy dětí, naslouchala jejich příběhům a rozebírala s nimi konkrétní situace ze života, které by mohly nastat a které pro ně mohou být po rozumové i emoční stránce náročné.
Po úvodní otázce „Co vás baví?“, která slouží k odbourání počátečních rozpaků a uvolnění atmosféry, už se ptá k tématu: „Co se vám vybaví, když řeknu nebezpečí?“
Děti mají prostor na diskuzi. Svůj názor, zkušenost, postřeh… může vyjádřit opravdu každý.
Každé dítě tento pojem chápe trošku jinak, ale třída se dokáže shodnout na situacích, které se obecně považují za ohrožující. K několika takovým typickým situacím má Petra připraveny obrázky s příběhy, takže v příštích minutách už probíhají horlivé diskuze o tom, jak se zachovat, když…:
…se ztratím ve městě.
…mi někdo ubližuje ve škole.
…za mnou běží velký pes.
…mi na dětském táboře dělá dospělý člověk divné věci.
…mě osloví cizí dospělý a chce mi něco dát nebo mě někam zavést.
S citlivostí sobě vlastní a s hlubokým porozuměním dětskému světu pak Petra vše prodiskutované shrne a dá do jasných odpovědí.
Povídání je chvílemi prostřídáno pohybovou aktivitou nebo hrou na koberci. Děti si u toho zjevně oddechnou od svých běžných školních aktivit a naučí se spoustě praktických věcí.
Petra si pro děti nachystala karty s obrázky a popisy reálných nebezpečí.
Na konci programu Petra dětem rozdává letáček, kde je stručně a jasně popsáno, co důležitého si zapamatovat pro nebezpečné situace.
Jedna z praktických rad je znát zpaměti telefonní číslo alespoň jednoho svého rodiče. To si děti hned zkoušejí – některé je už znají, jiné si na tomto příkladu uvědomují, že se ho také chtějí naučit.
Velmi milá situace nastává, když jedna dívenka přidává konkrétní příběh o tom, jak jí pomohlo, že si zapamatovala číslo své maminky.
Přestávka? Jedinečný prostor pro pokračování v započatém rozhovoru.
Uvědomuji si, že takový program je skvělým praktickým doplňkem školního učiva prvňáčků. A není nad to, když jej někdo dobře vymyslí a dětem adekvátně předá. A to se Petře podařilo na výbornou.
Mgr. et Bc. Martin Stavjaník, pověřený supervizor lektorů v programu Zdravá mládež
