Na některé situace se nemůže ani ten nejzkušenější lektor předem nachystat. Je dobré někdy nechat věcem volný průběh a s otevřenou myslí a srdcem na dlani počkat, jak se bude program právě v té dané třídě s těmito konkrétními dětmi vyvíjet.
Pořídit dětem každý rok školní pomůcky a povinnou uniformu by pro chudé rodiny filipínských dětí znamenalo výdaje, které si prostě nemohou dovolit. Díky adopci dětí na dálku a věrným dárcům mají tuto starost vyřešenou.
Lektoři s dětmi ve školách probírají vztahy, emoce, šikanu, nebezpečí online světa… Nemají však moc příležitostí zjistit, jak na žáky program a probírané téma zapůsobilo. Když se poštěstí, že se po letech dozví milou zpětnou vazbu, není se co divit, že to na jejich duši zapůsobí jako balzám.
Do programu adopce dětí na dálku se Nathaniel dostal, když mu bylo 7 let, ve škole měl rád matematiku a jeho oblíbenou činností bylo hraní s autíčky. Dnes je z něj zajištěný mladý muž a pomáhá své rodině. Urazil pěkný kus cesty, na které mu pomáhali dárci z ČR.
Lektorská služba není rutina. Každý program je jiný. Lektor nikdy dopředu neví, jak se situace ve třídě vyvine, a o zajímavé zvraty zde není nouze. Lehko se může stát, že z obávaného programu v „divné“ třídě se vyvrbí nábor talentů.
Na Filipínách podporujeme dva křesťanské duchovní pracovníky. Jedním z nich je pan Joselito Apoya. Velkou oblastí jeho služby je dlouhodobá práce ve věznici.
Jaké to je chodit všude bez bot? Na nákup, do školy, k lékaři… Chudé děti v Burkině Faso bosou chůzi moc dobře znají, mnoho z nich totiž musí bez bot chodit úplně všude. Díky darům z ČR už má ale mnoho z nich své vlastní boty a nemusí se bát zranění chodidel.
Christine i Jennifer přišly o své tatínky už před lety. Ony a dalších 68 jihosúdánských dětí vděčí českým dárcům nejen za to, že mohou chodit do školy, ale také za každodenní teplé jídlo, lékařskou péči a naději na lepší budoucnost. Tyto jihosúdánské děti by bez podpory neměly prakticky nic.
Díky dárcům z ČR mohou i ty nejchudší děti z Bangladéše žít téměř normální dětství. Místo každodenního hladu a beznaděje bydlí v domovech Savar a Bethany, je postaráno o jejich fyzické potřeby, chodí do školy, a dokonce mají i volný čas! Děti, které by byly odsouzené celý život žebrat, teď plánují, že se stanou lékaři, zdravotními sestrami, učiteli…
Mít vše pod kontrolou – to Kateřina svým programem úplně zaručit nemůže. Co ale udělat mohla, bylo velmi příjemné a povzbuzující: na dvě hodiny se stala součástí skupiny teenagerů a mohla jim mluvit z duše i do duše, což bylo velmi vzácné. Společně diskutovali o tom, co je závislost a jak jí odolat.