Představte si zemi s nejistou bezpečnostní situací, která vrcholí masivním vysídlením do sousedních států a obrovskou migrací uvnitř země. Spousta dětí nemá rodiče, nebo jen jednoho, do školy nechodí, vždyť si ji nemohou dovolit, nemá je tam kdo zavést a často ani žádná škola v okolí nefunguje.
V Jižním Súdánu stále dochází k přepadávání ozbrojenci, při kterých umírají lidé a ostatní ze strachu o svůj život utíkají do Ugandy. Podobné incidenty maří mírový proces a nechávají Jižní Súdán zmítat se v nejistotě. Důsledkem je spousta dětí, které přišly o jednoho či oba rodiče.
Do programu podpory se vybírají ti nejpotřebnější – ne děti, které by do školy chodily s obtížemi, ale děti, které by do školy nechodily vůbec. Všech potřebných je ale alarmující převis. Místní pracovníci dostávají časté dotazy od dětí, které jsou v pořadníku, ale ještě dárce nemají, kdy už se nějaký pro ně najde. Také většina pracovníků má u sebe doma hned několik dalších sirotků a svůj skromný výdělek dělí mezi ně a své vlastní děti.
„Kéž vám všem všemohoucí Bůh požehná,“ vzkazuje Ester do Čech.
Ester Achiro ani neví, kdy se narodila, tatínek jí zemřel před narozením a maminka se nedožila jejích tří let, nebyl nikdo, kdo by jí datum narození mohl říct. Možná je lepší nevědět, čím si Ester prošla jako malá holčička a jak se jako malý uprchlík dostala až do severní Ugandy, kde žije s dalšími jihosúdánskými sirotky v budově církve a kde ji vytipovali do programu podpory. V té době byla ale Ester už příliš velká na to, aby nastoupila do povinného předškolního, prvního či druhého ročníku školy. Umístili ji tedy rovnou do třetí třídy, přestože neuměla ani napsat písmenka, ani vyjmenovat čísla, jak jdou za sebou od jedničky. Nastoupila do třídy k dětem, které se vzdělávaly už pátým rokem! Bylo to pro ni opravdu velmi těžké. Sama se svěřuje:
„Málem jsem odešla ze školy, ale moje třídní učitelka byla velmi hodná a dávala mi hodiny navíc, abych začala s abecedou a čísly. Teď už umím číst, odpovídat na otázky při zkouškách, během dvou let jsem se naučila také anglicky.“ A dodává: „Mé upřímné poděkování a uznání patří Nadaci Mezinárodní potřeby, že mě spojila s mou nejdražší dárkyní, která mi pomáhá plnit mé sny.“
Nápisy ze školní třídy v jihosúdánské Obamě: „Respektujeme se.“ „Ve třídě nebojujeme.“
Většina podpořených dětí nyní s lehkostí komunikuje v angličtině se svými českými dárci prostřednictvím dopisů. To je obrovská věc! A pro konkrétní děti a jejich život dříve nepředstavitelná. Dlouhodobá podpora z Čech jim dává naději, motivaci a celkově mezi lidmi pomáhá vytvářet zdravé prostředí. Máme velkou naději, že stejně jako se podpořené děti rychle učí číst, počítat, mluvit anglicky, vycházet spolu v jedné třídě, tak i jejich země se snad díky nim pomalu změní v bezpečné místo.
Staňte se „přítelem sirotků v Jižním Súdánu“ a přispívejte dětem, jak často a jak velkou částkou můžete. Nebo si vyberte konkrétní potřebné dítě a staňte se na dálku jeho adoptivním rodičem.
Chcete dostávat náš měsíční newsletter „Čerstvé zprávy“ se zprávami z podpořených projektů?
K odběru se přihlaste zde.
