Ať už jde o děti z dálkové adopce nebo studenty biblických škol, není neobvyklé, že po ukončení studia pracují v pomáhajících profesích, angažují se v pomoci dalším potřebným dětem nebo se třeba na čas přímo vrací do programu podpory jako dobrovolníci. V indickém Dehradunu se s tím setkáváme běžně.
Projekt „Zachraňte hladovějící Bangladéšany“ poskytuje těm nejubožejším lidem okamžitou potravinovou pomoc, vrací jim důstojnost a také podporuje odolnost komunity jako celku. Čeští dárci jsou již řadu let nedílnou součástí této služby. Děkujeme!
Program „Jedno vejce každý den, podvýživo na Filipínách, sbohem“ pomohl v roce 2024 tisícovce filipínských dětí, které pocházejí z nemajetných rodin a mají problémy s každodenními potřebami. Díky projektu dostaly najíst a mnohé si domů odnesly zásobu vajíček. Děkujeme za Vaše dary!
Když některý žák ve třídě občas jednoduše zlobí, bývá to pro všechny nepříjemné. Co když ale takové dítě trpí například ADHD? Situace je náročná pro ostatní a pro něj obzvlášť. Přečtěte si, jak se s takovou situací vypořádala jedna z lektorek.
Kdo by se nechtěl stát hrdinou? Při „únikovce“ Mise Mars dostane příležitost opravdu každý. Úkolů je spousta, času zoufale málo. Podaří se třídě vyhrát a úspěšně dokončit celou misi?
Organizace International Needs v Ugandě zastřešuje podporu pro více než 2000 chudých dětí, provozuje vlastní školy, zajišťuje zdravotní péči, hlídá práva dětí a nabízí psychosociální podporu. Za touto službou se skrývají tisíce příběhů dětí, jejichž životy dostaly nový směr, třeba příběh slečny Julian.
Jak a v čem žijí ugandské děti? Možná máme trochu romantické představy, jak to v takových domcích z pálených cihel vypadá. Ugandské domky vypadají na fotkách někdy roztomile, krásné pálené cihly lahodí oku. Z romantických představ nás ale lehko vyvede první pohled do jejich „ložnice“.
Některé třídy jsou příjemné, s některými se pracuje těžko. V některých třídách mají lektoři neodbytný dojem, že nejlepší by bylo okamžitě vyklidit pole. Přečtěte si, jak to dopadlo, když se lektorka nenechala odradit, vytrvala do konce a ještě se nebála přijít znovu s dalším tématem.
Lektoři chodí den co den do škol s programy pro děti. Někde uvnitř cítí, že to je opravdu důležité, ale ne vždy se k nim dostane ocenění i „z druhé strany“. Jak příjemný pocit to musí být, když vám po sedmi letech někdo z hloubi srdce poděkuje za vaše programy.
Děti z Burkiny Faso netouží po novém mobilu, drahých hračkách ani značkovém zboží. Obrovskou radost mají, když dostanou boty a nemusí běhat naboso, když dostanou nositelné triko, protože z toho starého už jim čouhají ruce, nebo když o ně někdo obyčejně projeví zájem. Tyto tři věci jim můžeme nabídnout, třeba právě o Vánocích.