Adopce dětí na dálku

"Když mi bylo pět let, můj otec vážně onemocněl," vypráví Sadia, dívka z Bangladéše. "Moje matka byla zoufalá, protože se nedokázala sama postarat o mě a mé dva sourozence. Pak se však ukázala možnost, abych šla bydlet do dětského domova Savar, a opravdu mě tam přijali. Měli jsme tam jídlo, bydlení a vzdělání, a to vše zadarmo. Všichni zaměstnanci nás s láskou a péčí vychovávali, jak nejlépe mohli. Díky tomu si tam nové děti snadno zvykly. V místní škole nás učitelé moudře učili. V domově jsem vyrostla a dostalo se mi dobré výchovy. Nyní pracuji jako zdravotnice na státní zdravotní klinice a čtvrtým rokem studuji politické vědy. To vše bylo možné jen díky International Needs."

Kirk Sherwin Mariano vyrostl v Manile na Filipínách v chudinském slumu Labas Bakod. Díky podpoře dárců ze zahraničí získal dobré vzdělání. Když už byl dospělý, jeho rodiče později své další děti opustili. Kirk zůstal sám a staral se o své bratry a sestry, kterým bylo od 5 do 18 let. Navíc se jeho malá sestřička Kristy narodila s rozštěpem patra. Kirk často vzteky a zoufalstvím až plakal. „Byl jsem tak zraněný, naštvaný a zmatený. Jak nám to máma mohla udělat? Jak mě mohla nechat, abych sám zaopatřil její rodinu? Jak jsem mohl být otcem svým bratrům a sestrám?“ Kirkovy tehdejší otázky ještě dnes znějí hlubokou bolestí. Kirka chyby jeho rodičů stále bolí, ale říká, že jim už odpustil. Porozuměl tomu, proč jeho rodiče nedokázali jednat jinak. „Odpuštění se musíme učit,“ říká Kirk. „Učíme se odpouštět krok za krokem, maličkost za maličkostí.“ Kirk a jeho nejstarší sestra Kathy, která je nyní v roli „mámy“, se situaci přizpůsobili, dokonce chodí i na třídní schůzky svých sourozenců. Nejdříve se cítili trapně, ale učitelé jejich situacirozumí . Obyčejný Sherwinův den začíná ve čtyři hodiny ráno. Uvaří snídani a oblékne děti, odveze je do školy a pak jede do práce v kanceláři International Needs. V pět odpoledne vstupuje do své další role předsedy 39 mládežnických organizací ve svém městě. Svou dobrovolnou prací usnadňuje a realizuje růst vedoucích, kteří vedou projekty ke zlepšení situace městské mládeže. Pod jeho vedením pracuje okolo 250 vedoucích mládeží. Sympatický a vtipný Kirk překonal svoje traumatické dětství. Jeho recept? „Jsem křesťan a nadto mne inspirovala moje malá sestra Kristy. Narodila se jako handicapované dítě a já jsem jí chtěl pomoci k vlastnímu zrání osobnosti a k společenskému životu.“

Priyanka Milton je vůbec prvním dítětem v programu podpory, které vystudovalo obor bakalář medicíny a chirurgie. Priyanka je nejstarší ze čtyř dětí. Vždy se dobře učila a od mala toužila pomáhat lidem. Jejím mottem je „Bůh pro nás může udělat cokoliv, proč bychom tedy i my nemohli pomoci těm, kdo jsou v nouzi a strádají, jsou to také děti Boží.“ Od února 2019 již pracuje v Misijní nemocnici Buxar v indickém státě Bihár, kde se léčí pacienti s tuberkulózou. Na fotkách ji její maminka a tým organizace International Needs v Dehradunu vyprovází modlitbami před odjezdem do Biháru. Priyanka již díky mnohaleté podpoře svých dárců podporu nepotřebuje, ale ve svém závěrečném dopise prosí, aby dárci pokračovali v podpoře dalších dětí, které také touží jít za svým snem a naplnit jej, a vyznává, že jen díky adopci dětí na dálku se to podařilo jí samotné.

Když chtěl mladý Prasanna Khaling před mnoha lety studovat biblickou univerzitu v severní Indii, neměl na to dost peněz. Studium mu umožnil český dárce, který ho finančně podporoval. Prasanna byl jedním z prvních studentů podporovaných prostřednictvím naší nadace. V březnu 2016 se i s manželkou Arpanou setkal s naším ředitelem Petrem Horáčkem. Oba manželé se k němu srdečně hlásili (jakožto k „zástupci“ tehdejšího dárce). Prasanna přitom vyprávěl o tom, co pro něj podpora znamenala. A nejen to: podpora v jejich případě přinesla opravdu krásné ovoce v jejich službě! Manželé Khalingovi nyní vedou sirotčinec pro 40 dětí na východě Indie, kde žije početná nepálská menšina, a program dálkové adopce pro zhruba 300 dětí!

Philip Tamang je jedním z prvních dětí podporovaných z ČR. Byl podporovaný od roku 1997 do r. 2009. Když mu bylo 15 let, napsal ve své zprávě: „Jsou tu tisíce a tisíce mladých chlapců a dívek mého věku, kteří jsou ochuzeni o vzdělání. Většina dětí, které žijí ve vesnických oblastech, ještě nikdy ve svém životě neviděla školu zevnitř. Moji přátelé z vesnice nemají vzdělání kvůli své chudobě. Celé dny se starají o své sourozence a domácí zvířata.“ S podporou dárce z ČR vystudoval střední školu a pak pokračoval ve vysokoškolském studiu informačních technologií.

„Když jsme měli v jedné třídě besedu o zdravém sebevědomí, byl tam kluk, který byl celým třídním kolektivem zcela ‚vytlačen‘ na okraj. Všichni seděli vedle sebe, jediný on seděl tak, že mezi ním a spolužákem bylo 8 židlí volných, byl to smutný pohled. Hledal jsem v sobě, co mohu udělat během besedy, abych ho mohl v jeho životě pozdvihnout a povzbudit. V jedné části měli žáci napsat tři věci, ve kterých jsou fakt jedinečně obdarováni, co jim jde. Tento kluk nic nepsal. Šel jsem za ním a snažil jsem se s ním začít bavit o tématu. Při otázce, co dělá, co umí, jen odpovídal: ‚To je na nic,‘ ‚Nic nedělám, neumím.‘ Bylo to těžké. Byl ve svém nitru úplně zničený, ‚znehodnocený‘. Ptal jsem se ho znovu, že určitě něco umí. A najednou řekl, že umí pájet, letovat spoje a že se věnuje elektronice a zvukovým bednám. Říkal jsem mu, že asi nikdo ve třídě – a ani já – neumí to, co on! V tu chvíli se poprvé zasmál a začal psát tyto věci na svůj papír. Kolik mladých lidí žije uvnitř sebe s nulovým sebevědomím a čekají, až je někdo ocení? Byl jsem tak vděčný Bohu za takovou maličkost, která však – věřím – pro toho kluka znamenala strašně moc.“

Bill měl na základní škole vynikající výsledky. Přesto mu hrozilo, že střední školu nebude moci studovat. Vypráví: "Pocházím z polygamní rodiny. Vyrůstal jsem se svým otcem a nevlastní matkou. Když otec přišel o práci, mé sny se rozplynuly. Nemohl jsem nastoupit na střední školu, ačkoliv jsem v závěrečných zkouškách základní školy dosáhl vynikajících výsledků. Celé pololetí jsem nechodil do školy, protože jsme nemohli zaplatit školní poplatky. Pak jsme se však dozvěděli o International Needs a krátce na to jsem získal dárce ze zahraničí. Díky němu jsem se mohl do studia vrátit a dosáhl jsem dokonce bakalářského titulu v oboru vzdělávání. Můj život se také změnil tím, že jsem se dozvěděl o Ježíši Kristu. Nyní pracuji jako vedoucí učitel v Buikwe. Učím a jsem zkušebním komisařem předmětu „Křesťanské vzdělávání“. Také káži a píši knihy. Jsem vděčný Bohu za veškerou práci, kterou dělá International Needs v Ugandě, a za štědrou podporu mého dárce. Nezměnili jste pouze můj život, ale také život lidí, které budu moci ovlivnit."

Tato dívka s překrásnými vlasy pochází z velmi chudých poměrů. Do Školy Dobré zprávy přišla v roce 2013, kdy jí bylo 17 let. S podporou IN vystudovala střední školu a její dárci z Velké Británie podpořili i její touhu vystudovat tříletou školu pro zdravotní sestry. Od roku 2019 Mariam pracuje jako zdravotní sestra ve městě Bobo-Dioulasso ve zdravotním středisku provozovaném organizací International Needs.

Angelo Peter se narodil slepý. O rodiče přišel v bojích v roce 2013, kdy mu bylo devět let. Jeho příbuzní ho považovali za přítěž a zanechali ho na ulici jeho osudu. Lidé z církve se ho ale ujali, dostal se do sirotčince v Toritu a začal chodit do školy. Nyní je v šesté třídě a ovládá již Braillovo písmo. Angelo složil báseň o míru, která svým prostým textem vyjadřuje stále nenaplněnou touhu místních lidí po pokoji. Jeho „Píseň míru“ si můžete přečíst zde

S použitím materiálů Spolku pro Jižní Súdán, použito s laskavým svolením.